Čemu se divíš, sousede?

Po dlouhém sousedově stěžování na televizní program, na situaci doma i ve světě a na výsledky fotbalu, se konečně dostal ke slovu a zoufale zvolal: „Čemu se pořád divíš, sousede?“ Ano, na rozdíl od titulu povídky řekl ono „pořád“, protože se to opakovalo pokaždé, když se potkali, ať už na cestě z obchodu, ze hřbitova nebo od řezníka.

Tentokrát se sousedé potkali ke konci srpna, a tak bylo nasnadě poučení: „Čemu se divíš? Podívej, všechny děje se opakují! Vzhlédni, a co vidíš na drátech? Jiřičky, vlaštovky…  Vzlétnou, zase usednou, bude tomu tak pár dní a odletí do teplých krajin. Každý rok tomu tak je. Někdy pozmění svůj cíl, ale ne moc, a na jaře zase přiletí. A co vidíš v té televizi? Obličeje, lidi, jednou jsou malí, jindy velcí, a mluví a mluví. No a zítra je uvidíš zase, a s podobnými řečmi, pravda, možná v jiném pořadí. A co fotbal? Zítra či o víkendu se zase bude hrát a zase se navzájem pokopají, někoho vyloučí, někoho pochválí. U filmu se někdy zasměješ, jindy rozčílíš.  A jaké že to bylo před dvaceti nebo před padesáti lety? Těch kanálů tehdy bylo méně, ale jinak? Pořád stejné. Podobně to viděl už i autor biblické knihy Kazatel. Ano, neměli v těch dobách televizi, rádio, ani noviny, ale každý viděl střídání ročních období, každý soudný člověk si uvědomoval, že po létech tučných nastávají léta hubená, a že ptáci odlétají, aby se zase vraceli.

Rozčilený sledovatel médií se trochu uklidnil, nicméně pak vypálil trumf: „ A co si myslíš, když jsi tak chytrý, o našem Alíkovi? Podle mě je docela dost chytrý, a přesto se pokaždé rozštěká jako blázen, když někdo jde okolo plotu, i když mu říkám, dej pokoj, je přece za plotem. Ale on štěká a štěká.“

Těžká otázka…  „Ano, tvůj Alík je velmi chytrý, jako ostatně každý kříženec. A dobře ví, že všechno má své meze, každý pozemek své hranice, které jsou popřípadě oplocené, ale také ví, že se ani tomu nedá věřit. Tak proto štěká. Možná, že bys ho ale mohl přemluvit, aby aspoň štěkal méně. Neříkej mu, nech toho, ale zkus ho pochválit, jaký je ostražitý, a pošeptej mu do ucha, štěkej tiše. I  když,  nemusí se to povést. Když jsem před časem učil, a žáci se mým vtípkům smáli jako koně, nabádal jsem je, ať se nesmějí tak nahlas, ale jen očima, ale oni pak řvali o to víc. Tak nevím, ale na Alíka to zkusit můžeš, když je tak chytrý.“

Rozčilený soused už nebyl rozčilený, a už se i začal usmívat. A smířlivě dodal: „Asi budeš mít pravdu, je fakt dobré se podívat na věci s jistým odstupem, ať jde o dění obecné, odlet ptáků či o psí štěkání.“

Josef Duben