Nerapuj na mě!

Povídal pes psovi: „Štěkej srozumitelně, nezkoušej to na mě s rapem.“ Tak jsem si aspoň vyložil hluboké melodické zaúpění, které vyšlo z mluvidel velkého bílého psa, na kterého z bezpečné vzdálenosti rytmicky ňafal malý šedý poskakující pejsek.

Inu, psí řeč má mnohé podoby, formy či nuance, podobně jako řeč lidská. I v psích projevech lze najít iritující novotvary, nedořečené věty, rádoby módní zkratkovitá vyjádření, stejně jako v projevech lidských. Pravda, když člověk slyší vyjadřování některých lidských jedinců, ovšem spíše z jistého odstupu, kdy už nejsou dobře slyšet jednotlivá slova, nabude snadno dojmu, že slyší kňučení, poštěkávání, anebo i výhrůžné vrčení. A bude mít pravdu. Podle toho se však skoro zdá, že zejména v projevech určených větším skupinám jedinců na slovech a jejich významu vůbec nezáleží. Nejde o slova, ani o argumenty, jde o mimiku, zvuk a kadenci. Hlavní je intenzita projevu a opakované vypichování určitých pokroucených slůvek.

Co by asi pověděl pes člověku? Možná totéž, co už řekl svému psímu soudruhovi: „Mluv lidsky a srozumitelně, neštěkej tak pořád. Vždyť i my psi se vyjadřujeme srozumitelně. A stačí nám k tomu pár gest, mimika, pohyb uší, ohonu, přikrčení se. Na hlasový projev většinou dochází jen tehdy, když o nic nejde, kdy si jen tak ňafáme, abychom neztratili tvář. A nejlepší to je, když jsme bezpečně za pultíkem, pardon, za plotem.“

A to dopověděv by pes zcela jistě vesele poskočil, hip hop a skákal dále.

Josef Duben