Velké kočky na Šumavě

V hlubokých lesích se velké kočky zřejmě vyskytovaly odedávna, ale nejspíš nikdy moc nestály o to, aby o nich člověk věděl, a natož aby je viděl. Je tomu tak i dnes, nicméně čas od času se občas nějaká mihne. Jsou však plaché, takže je lidé zahlédnou jen zřídka, a většinou za špatného osvětlení a zdálky, takže se pak těžko určuje, o jaký druh šlo. Byla to kočka divoká, rys, nebo dokonce puma? Například na Šumavě prý mohlo jít o všechny druhy. Otázkou pak zůstává, kde se vzaly. No, kočka divoká se v Evropě vyskytuje, byť řídce, a zřejmě jde často o křížence s kočkou domácí, tedy tou znovu volně žijící. Rys se již desítky let na Šumavě také vyskytuje, byl tam vědomě nově vysazen..

Ale co ta kočka, která se pohybuje ladným plíživým krokem, a která prý „za sebou zametá stopy dlouhým ocasem“? Ano, i taková byla údajně viděna. Mohla by to být puma uniklá ze soukromého chovu? Anebo snad i levhart či levhartice? A co když k něčemu takovému došlo už před staletími, a podle této příhody bylo pojmenováno městečko… Levhartice! Jenže časem došlo ve jménu k přesmyčce, když se už dávno na ten pravý „šelmovský“ původ zapomnělo, a máme tu Velhartice. A ještě chápané v pomnožném tvaru, takže ty Velhartice.

A možná by k tomu něco ochotně dodal i komoří Karla IV., Bušek z Velhartic zejména poté, co se se svým králem, císařem a přítelem „už vpili“. 

No, nadchla mě představa téhle levhartí stopy v názvu starobylého městečka, jenže ono to je bohužel jinak. Jméno je prý odvozeno od německého jména Wilhart, takže pod jménem nejprve Wilherticz, posléze Welhartitz bylo městečko známo již od počátku čtrnáctého století. Inu škoda, s levhartem v Pošumaví by to bylo o něco romantičtější. Ale přece jen ty Velhartice mají něco společného s kočkou, tedy spíše se lvem! Zdeněk Lev z Rožmitálu tu měl v roce 1560  propůjčeno na deset let kutací právo, a prý se tu v té době našel opravdu velký kus zlata.

A stejně tak se i při méně či více poučeném bádání v historii dá často nalézt aspoň střípek něčeho lesklého, nebo zábavného, anebo aspoň trochu poučného.

Josef Duben