Nastoluji otázku

O čem asi přemýšlí kočka, když vyskočí na stůl? Zcela jistě nechce nastolit otázku, a natož problém, ten přece ona nemívá. Jen tak normálka vyskočí na stůl. Tedy jen když se u stolu nestoluje, a i tak vyskočí opravdu jen na krajíček. A tak jí položím nějakou obyčejnou otázku já. Nemůžu říct, že by to byla nějaká zásadní otázka, světodějná či filosofická, protože tahle kočička je ještě mladá, a takových diskusí jsem si užil s její moudrou předchůdkyní. Na to má tahle ještě čas.

Foto: Josef Duben

Sísa, naše stará kočička, se totiž za léta soužití s námi pasovala na druhého, popřípadě třetího mudřece v naší rodině. Někdy i na prvního. Dalo se spolehnout na její úsudek, souhlas, i nesouhlas. Mladá kočička, Popí, ta se zatím jeví  jako veselý a velmi pohyblivý společník, kterého nadšeně a dojatě pozorujeme a fotíme, ať spí, či bdí. Ale kočky přece většinou kladou otázky nám, a bývají stručné: Hrát? Jíst? Běhat? Spát? Vyprávět? Jejich otázky rozhodně nezačínají: Co si myslíš o… Nezkusíme třeba… Kočky jsou stručné a jasné, a při jisté znalosti jejich etologie se jim dá dost dobře rozumět. A na rozdíl od lidí rozhodně nepotřebují tolik slov.

Člověk, v tomto případě já, však kromě těchto „jednoduchých“ otázek klade kočce i otázky abstraktní, jako třeba: Jak si představuješ… Nebo sugestivní: Že to vidíš stejně jako já? No jasně, já vím, že nastolit sugestivní otázku je jistý alibismus, abych se pak mohl na to její doporučení či schválení odvolávat. No, ale když ono to někdy vážně vyjde.

Nyní jsem jí například položil  otázku sice sugestivní, ale stručnou: Blíží se desátá, co už jít spát? Abychom to stihli do 22:23! Odpovědí mi bylo souhlasné přimhouření očí. Jen ještě dodám, proč je důležitý ten přesný čas 22:23. Nejen že to je pěkné číslo, ale přesně v tolik totiž uléhala hrdinka románu Pavly Horákové Teorie podivnosti. To se mi zalíbilo, a ověřil jsem si, že to je opravdu dobrý čas.

Ono vlastně vždy hodně záleží na tom, jak se otázka položí, že? A to platí obecně, si myslím.

Josef Duben