Je to melancholie?

Je podzim, dny se krátí, studený vichr rve z větví poslední listy, a i když přestane fičet, je v pozdním odpoledni zádumčiv jak kos přikrčený pod keřem, tak i člověk pod lampou. Je to melancholie? A je to stav chvilkový, nebo už setrvalý?

Zase jednou jsem v pozdním odpoledni rozháněl zádumčivost listováním Pijoanovými Dějinami umění, a narazil jsem na Dürerovu známou mědirytinu Melancholie z roku 1514.

Atmosféru zádumčivosti reprezentuje okřídlená žena s poněkud zasněným pohledem. Z jejího pohledu, a i z okolních objektů, José Pijoan vyvozuje, že člověk přemýšlející o smyslu života a o původu věcí je nakonec vystaven samotě, a i troše smutku, ba i pochybám, a až do konce svých dnů zůstává v nejistotě. V tom prý tkví nebezpečí intelektuální zvídavosti. Nicméně na výjevu je též zobrazena klenoucí se duha, což značí, že nakonec vše dobře dopadne.

Ale na rytině je i pes. Zdá se, že spokojeně spí, hlavu položenou na tlapách. Někde jsem se dočetl, že jde o chrta, ale moc se mi to nezdá, ledaže by chrt ze šestnáctého století byl natolik odlišný od toho současného.

Pes zde viditelně souzní se svou paní, jenže ono to tak bývá se psy obecně. Psi se většinou chovají podobně jako jejich lidé, tu jako sangvinici, tu jako cholerici, anebo, to asi řidčeji, jako flegmatici. Anebo jako ten pes melancholik na Dürerově mědirytině? Stejně ale moc nevěřím, že by tenhle pes moc dlouho vydržel trpět své paní utápět se v melancholii. Spíše se rozhodne ji rozptýlit, potěšit ji, pobavit, utěšit či rozesmát. Tak, jak to dobrý pes umí. Připomněl mi to příklad ze sousedství, mají tam nezkrotně veselého křížence, který pánovi rozhodně nedovolí, aby propadal truchlivosti.

Pes sklony k melancholii sám od sebe nemá, její příznaky vykazuje leda v případě  snahy projevit solidaritu s pánem, být empatický a vcítit se do jeho nálady. A nejspíš právě díky tomu jsou psi tak oblíbenými společníky. Ale i chovatelé jiných zvířat rádi mluví o přítulnosti a empatii svých papoušků, kanárků či koček. Dokonce i rybky radostně připlouvají blíž, když se objeví v dohledu jejich člověk. V tomto případě asi spíš spoléhají na empatii člověkovu, že s sebou nese něco dobrého k snědku.

A co tedy ten Dürerův pes, je  melancholický nebo empatický? Na to kamarád Václav poznamenal: „Jestli on ten pes není prostě jen tak otrávený a nemůže se už dočkat, až bude obraz hotový.“ Nakonec jsme se shodli, že pejsek asi spíš jen tak empaticky podřimuje.

Josef Duben