Založím kočičí vesnici. Domov tam najdou zdravé i postižené kočky, plánuje Kateřina Tomková

Ke kočkám se dostala jako slepý k houslím: ujala se koťat, která chtěl utopit soused. Dnes se Kateřina Tomková stará o tři desítky zvířat, skoro třetina z nich je ochrnutá. Založila kvůli nim spolek a plánuje pro ně vystavět vesnici. „Kočky tam budou mít zázemí a lidé kavárnu,“ říká v rozhovoru pro Zvířecí zprávy. Pro svůj projekt už hledá pozemek.

Kdy vám naposledy vyhrkly slzy do očí?
Předevčírem. S manželem se nám totiž podařilo zachránit jednoho ježka. Vytáhli jsme ho z roury, do které nešikovně zapadl a vzpříčil se tam. Byl tam, chudinka malá, zřejmě celý den. Slyšeli jsme ho, jak volá o pomoc.

Ježek volal o pomoc?
Ano. Byly to takové zvláštní zvuky, které se podobaly kvákání žáby.

Vy se tedy staráte i o ježky?
Já se starám o všechno, co mi přijde pod ruku. (Směje se.) Ale je pravda, že nejvíc času mi zaberou kočky, zvlášť ty hendikepované.

Kvůli hendikepovaným kočkám jste založila spolek. O kolik zvířat se v něm staráte?
Momentálně tady máme šest postižených koček. O další pečujeme externě – poskytujeme jejich majitelům poradenství a pomoc po telefonu. HandicapCats ale netvoří jen ochrnuté kočky. Starám se i o jiné, které potřebovaly pomoct, momentálně jich mám 28. 

Se kterou z nich se pojí nejdojemnější příběh?
Asi s kocourem Kubíčkem, ten si toho zažil opravdu hodně. Nejprve přišel kvůli vadné stavbě těla o zadní tlapky, později musel prodělat i náročnou operaci jedné z předních tlapek – měl ji pokřivenou. Na tento zákrok jsme přitom museli čekat rok, dokud kocour nedospěje a neskončí mu růst kostí. Všechno to skvěle zvládl. Bohužel teď mu veterinář našel další problém – mastocyt (kožní tumor – pozn. redakce), který je neskutečně vzácný u koček.

Pokud musí zvíře absolvovat takové martyrium, je vůbec ještě šťastné?
Já jsem přesvědčená o tom, že ano. Kočky, které u nás dostaly šanci na další život, jsou opravdu spokojené. Přijeďte se podívat! Za mě jsou to nejšťastnější kočky široko daleko, i mezi zdravými. Nic jim nechybí, mají vše co chtějí a potřebují. Hlavně hodně lásky. Naše kočky si i přes svůj hendikep hrají, mazlí se, jsou nesmírně vitální a vděčné.

Existuje nějaká hranice, za kterou už byste nešla? Jaké postižení už by pro vás bylo důvodem v léčbě nepokračovat?
Zatím se mi nestalo, že bych některou kočku nechala uspat, aniž bych se ji pokusila zachránit. A vždycky se to vyplatilo. Třeba můj první ochrnutý kocourek Matýsek už s námi žije osm let a je v pohodě. Nepoužívá sice zadní tlapky, ale nevadí mu to. Dostal invalidní vozíček, na který si velice rychle zvykl, a začal běhat. Venku dovádí s ostatními kočkami v trávě, v domě zase miluje škrabadlo a postel. Chodíme s ním na pravidelné preventivní prohlídky, prospívá.

Jak se k vám vůbec postižené kočky dostávají?
Všechno to začalo asi před osmi lety právě Matýskem. Šlo o kotě sousedovic kočky, která v té době rodila jak na běžícím pásu. Soused ale všechna ta novorozená koťata utopil. Takže jsem zasáhla. Kočku jsem nechala vykastrovat a všechna koťata jsem si od něj vzala. Ta zdravá jsem rozdala a Matýska, který za sebou tahal nožky, jsem si nechala.
          Začala jsem hledat veterináře, který by mu dokázal pomoct, což nebylo vůbec lehké. Současně jsem poptávala informace mezi zkušenějšími kočkaři na sociálních sítích. Velice rychle se proto rozkřiklo, že mám postiženou kočku. A jakmile jsem se trochu zorientovala v problematice, začali se lidé naopak ozývat mně. Oslovovali mě s prosbou o pomoc, ptali se. Pokud nebylo jiného řešení, než aby se kočička uspala, šla k nám.

Co je nejčastější příčinou ochrnutí koček?
Člověk. Mám tady dvě kočky, které ochrnuly poté, co je někdo postřelil. Dalšího kocoura srazilo auto, s Kubíčkem zase pravděpodobně někdo hodil o zem. Jediný Matýsek má své postižení už od miminka – zřejmě nešikovně vypadl z košíku a zranil se.

Říkáte, že nebylo lehké najít veterináře, který by dokázal kočkám pomoct. Proč?
Hodně veterinářů se k takovému postižení stavělo tak, že je neslučitelné se životem. Nedokázali si s ním poradit, a tak mě nabádali k eutanázii. A to dokonce i v případech, které se později ukázaly jako snadno řešitelné – kočka ani nebyla ochrnutá, jen měla otok na míše, který po týdnu ustoupil. Nebo jí stačila správná a včasná rehabilitace.
           Nakonec jsem ale kliniky, které to s ochrnutými kočkami umějí, našla. Jezdím například za doktorem Tomkem do brněnské Jaggy, což je podle mě nejlepší neurolog v Česku. Kočky vozím i na Vetcentrum Stodůlky, a to za panem doktorem Duchkem. Je to ortoped, který dokáže operovat i takové zlomeniny, které jinde operovat nezvládnou. Umí  napravit jakoukoliv kost. Spoustu zvířat mi zachránili, za což jim patří můj velký dík.

Kolik taková léčba stojí?
Samozřejmě záleží na konkrétním případu, ale pokud je veterinář opravdu zkušený, nejde o žádné desetitisíce. Hned totiž pozná, co zvířeti je, a netrápí ho zbytečnými vyšetřeními a zákroky.

Ošetřením na veterině to ale určitě nekončí. Na co se musí připravit člověk, který se rozhodne pečovat o hendikepovanou kočku?
Nejnáročnější je asi starost o močový měchýř. Pokud je kočka ochrnutá, tak močový měchýř necítí. Nepozná, že se potřebuje vyprázdnit, někdo jí s tím musí pomoct. Kočky s přerušenou míchou se proto ručně vymačkávají. To je třeba se naučit.            
          Kromě toho je dobré s kočkou cvičit – to platí hlavně na začátku. Pokud se totiž začne s rehabilitací včas, tedy hned po úrazu, většina koček nohy rozchodí. Kočka je sice ochrnutá a neví, že má zadní tlapky, přesto je používá. Roboticky dělá kroky. Říká se tomu spinální chůze.

Kolik času denně takové cvičení zabere?
Cvičit by se mělo nejméně čtyřikrát denně alespoň deset minut.   

 Je nutné kočkám upravit dům či byt? Nebo něco dalšího?
Ochrnutá kočka by neměla být na koberci. Jednak proto, že by si o něj mohla spálit zadní část těla, jednak je to nehygienické. Všude by měly být podlahy, které lze snadno umýt a vydesinfikovat. Také na křesle a židlích by měly být snímatelné a pratelné potahy – i kočka, která nemá dvě tlapky, totiž vyleze naprosto kamkoliv. 
          Pokud chce vzít člověk kočku na zahradu, tak jenom pod dohledem a v kalhotkách – to proto, aby se nenachladila a nezanesly se jí močové cesty prachem a špínou. Kvůli lepší funkci močového měchýře je taky dobré dávat kočkám speciální veterinární dietu a hodně tekutin. Já jim například často servíruju polévky.

Z čeho platíte účty za hendikepované kočky?
Ještě před dvěma lety jsem to táhla sama ze svého. Jak se mi tu ale začaly kočky hromadit, založila jsem si spolek a zřídila transparentní účet. Na ten mi sem tam někdo přispěje. V rámci svého spolku se snažím nejenom pečovat o kočky, které kvůli jejich postižení nikdo nechce, ale dělám i osvětu. Snažím se lidi přesvědčit, aby se nepřikláněli k eutanazii jako k prvnímu řešení, ale zkusili dát kočce šanci.

Co ještě do budoucna plánujete?
Mým velkým snem je vystavět kočičí vesnici. Už na ni hledáme s manželem pozemek, chceme si na to vzít hypotéku. Mělo by jít o místo, kde by našly pomoc všechny bezprizorní kočky z okolí. Vesnička bude stát na samotě, v krásné krajině na Vsetínsku a bude oplocená. Kočky tam najdou zázemí a klid. Chci tam mít i kavárnu, ve které se bude moct stavit a občerstvit každý kolemjdoucí.

Doporučujeme: Lidé běžně topí koťata, i když je to trestné. Ať obce kočky raději kastrují

Text: Veronika Rodriguez
Úvodní foto: Archiv Kateřiny Tomkové
Video: HandicapCats, z.s.