A co radši mlčet?

Někdy to vypadá, že ten, kdo mlčí, hluboce myslí. A že až pak promluví, bude mít dobře promyšlené, co řekne. Jenže to bohužel často neplatí. A podle toho to i vypadá. Ve škole říkají učitelé žákům: „Zamysli se pořádně, než něco řekneš.“ Zkoušející zase žáky leckdy matou otázkou: „Tak jak je to, myslíš to doopravdy?“ A nebývá jasné, zda chce zkoušenému pomoci, nebo jej zaskočit. Pak se vždycky hodí stará rada, napočítat aspoň do pěti.

No a v životě, když člověk cítí nutkání říci svému protějšku něco nepěkného či kritického, měl by raději počítat nejméně do deseti, anebo si „to sdělení“ nechat až na druhý den. Pak se mnohdy ukáže, jak bylo mnohem lepší mlčet. To jsou ovšem lidské starosti. Je dobré se zkusit inspirovat hlasovými projevy zvířat? Ptáci „mluví“ zejména na jaře, když se namlouvají a pak když vychovávají mladé. Přes rok jsou už spíše tišší. Tedy pokud třeba hejno špačků neobjeví obsypanou třešeň. Jelen o sobě přes rok též nedává prakticky vědět, ale zato jak troubí na podzim! To zase takový lev si zařve, kdykoli se mu zazdá, že by měl dát vědět, kdo je tady pánem.

To ale neznamená, že je v přírodě ticho, někdy je hlasitěji, jindy méně, podle ročního období a také podle situace. Ticho potřebuje lovec, ale zcela jinak ticho vnímá potenciální kořist. Každý zvuk může být signálem k útoku anebo také k útěku. V lidském světě je tomu trochu jinak, byť tyto pojmy jako útok, útěk či úkryt jsou stále aktuální. Ale obecně je možné říci, že hluku spíše přibývá, jako kdyby lidé měli strach z ticha. Proč? V tichu totiž člověka napadají myšlenky, a ty nemusejí být zrovna příjemné. Je tedy potřeba ticho nějak přehlušit, šumem, hlukem, obrazem, a týká se to i psaného slova. Je toho tolik, až to připomíná záplavu. A možná úmyslnou, mnohý atak totiž má za cíl odpoutat pozornost od různých postranních úmyslů. Jak se ukazuje, je velmi účinné vymýšlet různá pseudotémata a podsouvat zavedeným pojmům jiný význam. A vůbec hrát si s pojmy tak, že už nikdo neví, co který ve skutečnosti znamená.

Příklady? Když se chce prosadit nějaké nepříjemné omezení, je nejlepší mluvit o pokroku, vědeckosti, klimatu, lidské důstojnosti, o lidských právech, o něčím ponížení a nekorektnosti. Jakmile zaznějí takovéto pojmy, měl by být posluchač či čtenář ve střehu. Například vybojovaná rovnost dopadne velmi často přesně tak, jako v Orwellově Farmě zvířat, kde všichni jsou si, pravda, rovni, ale někteří jsou si rovnější. Nebo když se mluví  o pohodě zvířat, tzv. welfare, bývají rozumná opatření provázena i zákazy kdečeho, popřípadě návrhy věšet kočkám na krk zvonečky, které by jim znemožňovaly lov. A dalších příkladů by se našla celá řada.

Když se hovoří o šetření, končívá to plýtváním, když se probírá světelný smog ve městech, který neprospívá ani lidem, natož zvířatům, je to provázeno všudypřítomnými girlandami z led světýlek a všemožnými „uměleckými“ světelnými instalacemi. A co „protestní smog“ všemožných aktivit namířených proti kdečemu, snad by šlo říci souhrnně, proti zdravému rozumu? Možná to všechno už před desítkami let předznamenalo, tehdy snad trošku prospěšné, ale dnes už dávno naprosto zbytečné a spíše zatěžující střídání astronomického času s tzv. letním. Nikdo už nejspíš neví, proč to pořád pokračuje. Asi jediným vysvětlením je existence komise, která tuto otázku zkoumá. Musí to být poměrně příjemné a nenáročné zaměstnání. A nebýt střídání, nebylo by komise.

Ach, ten svět zvířat… psi ani skřivánci či vlaštovky nepíšou eseje ani romány, ba ani poesii, i když mnozí pozorovatelé by řekli, že ji žijí. Jenom kočka někdy píše. A to mám potvrzeno. A nejen já. Například ta moje mi zrovna přeběhla přes klávesnici a napsala: „áááááááááááááááááááááááááááá“. Souhlasím s ní, a už mlčím.

Josef Duben