Dojemný povánoční příběh

Vlastně tento příběh začal již před Vánoci. Už přes rok jsme tehdy měli kočku z útulku, byla stříbřitě šedá, trochu mourovatá, s náznaky skvrn, což připomínalo kočku bengálskou. A zrovna tak byla hbitá a povídavá. Pořídili jsme si ji honem honem poté, co naše předchozí kočička, tak přítulná, a s méně obvyklým krásně želvovinovým zbarvením, zahynula koncem léta na ulici. Bylo to smutné, pořád jsme ji někde viděli, a ukázalo se, že jediným řešením bude pořídit si jinou. V bohnickém útulku tehdy hned pochopili naši svízel a pomohli nám. A jelikož se blížily Vánoce, chtěli jsme útulek navštívit a nějak poděkovat. Bylo nám jasné, že nemůžeme přijít děkovat s prázdnou, a tak jsme pořídili pěknou bedničku krmení.

Jenže před svátky jsme to ne a ne stihnout. A tak jsme si řekli, že poděkování tamní milé dámy přijmou i v novém roce. Přikoupili jsme ještě pytel krmení a vyrazili. A bylo to v pravou chvíli. Službukonající kočkodáma se nejprve zeptala, jak se naší kočičce daří. A sotva jsme ji ujistili, že dobře, hned přišla další otázka: „A není té vaší kočičce trochu smutno?“ Podívali jsme se se ženou na sebe a pokrčili rameny, že snad ne, že je s námi ráda. A tu ta milá paní někam za sebe sáhla a vložila mi do náruče odrostlé kotě, trochu nazrzlou mourovatou kočičku. Ta se mě vzápětí chytla kolem krku a zapředla. No a ta dáma dodala: „Ta vám ale sluší“. Co dodat. Ještě že jsme přišli s bedničkou. Micinku jsme si odnesli. Dvěma kočkám věkem k sobě bylo opravdu veseleji. Spávaly spolu stulené, hrály si, a vůbec nejraději na sebe číhaly a vyskakovaly ze zálohy, to vždy jedna přeskočila tu druhou. A nikdy se nesrazily.

Tato naše druhá kočička byla pro někoho nechtěným vánočním dárkem, který hned po Novém roce skončil v útulku, a pro nás se stala krásným dárkem tříkrálovým. Ano, měli jsme štěstí. My i ona.

Ovšem dárek může přijít i sám. Ve Florencii je  kousek od univerzity pěkné květinářství, kde se elegantně prochází černobílá kočka. Majitelé viděli otázku v našich očích a hned se dali do řeči: „O naší kočce psali i v novinách,“ a hned nám ukázali celostránkový článek i s fotografií. „Je to náš dáreček, který k nám sám přišel,“ dodala paní. Začalo to totiž tak, že se na dohled od květinářství začala objevovat plachá hladová kočička, tak jí tam začali dávat do misky jídlo a pití. Kočička se časem nechala pohladit a když dávali mističku blíž a blíž, jednoho dne vstoupila do květinářství s výrazem „tak tady mě máte“, a už zde zůstala.

Ano, dárky mohou být rozličné, však i naše poslední kočka je dárek, který přišel sám.  Díky za takové dárky.

Josef Duben