Lidožravá kočka či kozel s rudou pentlí. S jakými dalšími zvířaty se slaví Vánoce jinde v Evropě?

Slyšeli jste někdy o zákeřné vánoční kočce Jólakötturinn? Nebo o šedé klisně, která chodí po domech a zpívá koledy? Přinášíme vám stručný přehled o tom, jaká vánoční zvířata řádí v jiných evropských zemích a proč byste se před některými z nich měli mít raději na pozoru. 

Kočka Jólakötturinn
Foto: Freepik

Má černý kožich, blyštivé oči a obrovské tělo. Po městě se pohybuje dlouhými skoky a potají nahlíží do dětských pokojů. Pátrá v nich po obětech, které by mohla sežrat. To je krvežíznivá kočka Jólakötturinn.

Děti se před ní mohou zachránit jedině tehdy, když jí ukážou, že dostaly k Vánocům jakékoliv nové oblečení. To je totiž nezvratný důkaz, že byly po celý rok hodné. Jakmile ale nový oděv nemají, je s nimi zle. Zlomyslná kočka si je dá k večeři.

Kořeny této tradice sahají až k dávným farmářům, kteří chtěli mít do Vánoc zpracovanou ovčí vlnu. Snažili se proto své dělníky popohnat. Těm pilným slibovali nové oblečení, zatímco líné strašili, že nedostanou nic. A že je kvůli tomu sežere velká kočka. Dodnes tak na Islandu přetrvává tradice, že musí najít každý pod vánočním stromečkem alespoň jeden kousek módy. 


Klisna Mari Lwyd
Foto: Wxtim / Wikimedia Commons / CC BY-SA 4.0

Říká se jí Mari Lwyd a pochází z jižního Walesu. Jde o maškaru šedé klisny, která se během Vánoc potlouká po vesnicích a spolu s dalšími koledníky navštěvuje domy. Zpívá jejich obyvatelům koledy a vyzývá je také k souboji. Soutěžit chce v tom, kdo dokáže líp urážet ve verších. 

Když pak soutěž skončí, tedy když se někdo při veršování splete, pokračují koledníci i s koňskou příšerou do domu. Tam už na ně čeká zasloužená odměna – drobná hotovost, koláče nebo doušek hřejivého alkoholu. Před odchodem Mari Lwyd požehná celému domu.

Děti ale mají z této klisny panickou hrůzu. Maškara se totiž skládá z holé koňské lebky s vypoulenýma zelenýma očima, kterou nese někdo z koledníků na tyči. Tento koledník je přitom ukrytý pod prostěradlem, takže ho není vidět. Koňská lebka přitom neustále cvaká čelistmi a baví se tím, že jimi občas někoho z domácnosti popadne.


Kozel
Autor: Jenny Nystromová / Wikimedia Commons / CC BY-SA 0.0

Zatímco českým dětem nosí dárky na Vánoce Ježíšek, ve Švédsku to má na starosti kozel s červenými pentlemi na rozích. Jde vlastně o neviditelného ducha, který se v těle rohatého zvířete objevuje jen těsně před Vánocemi – a to proto, aby se ujistil, že se lidé na svátky připravili dobře.

Původ vánočního kozla je velmi starý, mluvilo se o něm už při starověkých pohanských rituálech. Pověra ale přetrvala až dodneška. A nejenom to, během posledního půlstoletí přerostla dokonce v novou tradici – ve švédském městě Gävle se před každými Vánocemi postaví na náměstí obří slaměný kozel.

Kolos je vysoký přes deset metrů a Švédové se ho každoročně pokoušejí potají podpálit. Protože jde ale o nelegální akci, bývá socha obehnaná hustým oplocením a k tomu ještě střežena policií. Přesto se ji občas někomu podaří zničit. Třeba v roce 2005 na ni někdo vystřelil zdálky zapálené šípy. O pět let později se kozla výtržníci pokusili dokonce ukrást vrtulníkem.


Prase
Foto: Freepik

Zjevuje se v podvečer, vždy ale jenom nakrátko. Vykoukne na pár vteřin společně s první štědrovečerní hvězdou. Zahlédnout ho navíc může jen ten, kdo se předtím celý den poctivě postil. Řeč je o pověstném zlatém prasátku.

Tento symbol českých Vánoc je opravdu velmi starý, jeho stopy vedou až před brány středověku. Už pohanští Slované totiž vyznávali sluneční kult – vítání zimního slunovratu považovali za jednu ze svých nejvýznamnějších slavností. Symbolem hojnosti, kterou konec zimy předznamenal, pro ně přitom bylo právě prase.

Ostatně nebyli to jen Slované, kdo spojoval prasata se sluncem a prosperitou. Podobně to viděly i další indoevropské národy a náboženství. Příkladem může být římský bůh Saturn, který přijížděl během svých slavností v polovině prosince na voze taženém právě prasetem se zlatými štětinami. Toto zvíře bylo i  častou obětinou bohyni plodnosti a sklizně Demétér. Za posvátné zvíře měli divočáka také staří Germáni. 


Sob
Foto: Pixabay

Jakmile se přiblíží Vánoce, nasedá Santa Claus do saní a odváží dárky dětem. Jeho saně přitom táhne osm nebo devět statných sobů, kteří umějí létat. Všechny dárky se díky tomu dostanou do rodin včas.

Sob má ale mnohem starší tradici. Objevuje se už v duchovní kultuře dávných severských etnik, zejména Sámů a domorodých obyvatel Sibiře. Třeba sibiřské národy věřily, že létající sob chrání jejich šamana. Čapky sibiřských šamanů, například u Selkupů a Nganasanů, proto bývají zdobeny sobími parohy.

Sob taky vyprovází duše zemřelých lidí na onen svět. Proto Evenkové, Něnci a další původní obyvatelé Sibiře při pohřbu obětovali soby. Sobí kůží byl z podobných důvodů potažený i šamanský buben u Jakutů – aby mohl šaman na hřbetě původního majitele kůže podnikat cesty do jiných světů. 


Zdroje: magazín Smithsonian a list The Guardian.

Text: Veronika Rodriguez
Úvodní foto: Freepik