Ani bílé kočce nic neříká „Black out“

Elektřina je potřeba nejvíce v noci, řekne si leckdo, protože bez světla na ulici by možná zabloudil a doma třeba zakopl o kočku. Pravda, když se v noci něco zásadního porouchá a žádný proud nejde, natož když nastane opravdovský „Black out“, je to stoprocentně malér. Ale ono je to protivné i přes den, když po zmáčknutí čudlíku počítač nenaběhne, nespustí se rádio ani pračka a lednice náhle ztichne.

Skoro by se dalo říci, že bez elektrického proudu život nezačne, ani pořádně neskončí… Porodnicí počínaje a chladicími boxy v krematoriu konče. Proud je dobrý i pro kočku, ale ta se bez něj dovede obejít. Za prvé vidí i potmě a za druhé si umí k snídani ulovit vždy čerstvého obratlovce.

Žije-li kočka v domácnosti se svým člověkem, ani tam si nepotřebuje svítit, ale prostřednictvím toho svého člověka proud také využívá. A občas za to nabídne skromnou pomoc, či přivede k nějakému nápadu. Když při hlazení za šera proklouzne i s ocáskem mezi prsty a člověk se dotkne něčeho vodivého, to to pěkně zajiskří. Možná se při tom někomu vybaví starý školní příklad vyvíjení elektřiny třením ebenové tyče liščím ohonem. Nešlo by vyvinutou elektřinu nějak jímat? Já se zatím umím nad kočičí nápaditostí spíš jen dojímat.

Další technické řešení mi kočka naznačila dnes po ránu, když přišedši, spíš přiskočivši do postele začala usilovně ťapkat. Jé, to by se vyvíjela elektřina, třeba jako při šlapání na kole? To asi ne, postel není bicykl, a lampička na čtení by beztak jen blikala. A navíc, když kočka přiskočí, to se toho přece už moc nenačte! Ale nabít nějakou baterii, nebo dobít mobil, to by snad jít mohlo, ne? Je to myslím dobrý nápad, i když osloví patrně jen čtenáře shovívavé, popřípadě ty, kdo jsou kočičími obdivovateli. Ale třeba se najde někdo důvtipný, kdo by tuto mou zlatou myšlenku dotáhnul o něco dál.

Třeba, že dobíjet úbytek energie pro skončení Black outu je marnost, ráno přece vyjde slunce, v porovnání se zachováním zdravého rozumu při nedávných „lock downech“.

…

Blaise Pascal někde napsal: „Dej chudému chleba a nejkrásnější květy ti v srdci vykvetou“… Trochu nadnesené, že? Ale „Dej kočce do mističky, a lepší nápady se ti jen pohrnou…“ je téměř životní pravda.

Josef Duben
Povídka vyšla i v časopise Naše kočky