Apoteóza kočky

Ano, to ještě chybí, a cítím to jako jistý dluh, tedy výslovný a jednoznačný projev zbožštění, či alespoň oslavy kočky. Jistě, nemyslím to tak úplně doslova, ale přece jen. Pohlédneme-li do historie, lze se setkat s kočkami u starých (hodně starých) Egypťanů, kde byla kočka uctívána i jako jakési božstvo a známé jsou nádherné sošky koček vkládané do hrobů. Nejblíže Praze lze takovou vidět třeba v Drážďanech.

V Bibli se kočky prakticky nevyskytují, ať čtu, jak čtu, narážím stále na její větší příbuzné, na lvy. Lev v Bibli řve, je k němu připodobňován i Ďábel, který obchází a hledí, koho by pohltil. Ale lvi také odmítnou sežrat proroka Daniela, kterého do jámy k nim uvrhnou, protože zničil asyrské modly. A lev také mírumilovně dlel v Ráji vedle ostatních zvířat, aniž by je chtěl rozsápat. Jinde lev pak zase škodil tak, až mu Samson musel zakroutit krkem, a na jiném místě posloužil pro přirovnání k Ďáblu, který obchází okolo jako lev řvoucí, hledaje, koho by pohltil…

Přece jen je ale praktičtější a i užitečnější držet doma kočku než lva, a nejen s ohledem na to, kolik toho sežerou.

Zajímavé ale je, že přes současnou nepochybnou oblíbenost koček v určitém období pozdního středověku byly kočky spíše neoblíbené. Bylo to v dobách, kdy všude  viděli Ďábla, jak číhá na nebohé duše, aby je svedl na scestí. A ze tmy svítící kočičí oči, uvědomme si, že nebylo žádné veřejné osvětlení, vzbuzovaly dojem, že to jsou právě ony, kdo dovedou s tím zplozencem pekla komunikovat a jsou s ním proto v přátelském vztahu.

Na druhou stranu ale stačí připomenout vstřícný postoj ke kočkám přímo v nejvyšších církevních kruzích. Kočky choval a měl v oblibě třeba kardinál Richelieu a miloval je i kardinál Mazarin. Ostatně v řadě kostelních dveří na francouzském i španělském venkově lze spatřit otvor pro kočky, aby mohly volně vcházet a vycházet. A samozřejmě i ve dveřích domů. Té díře se francouzsky říká chatiere (šatiér, od le chat – kočka). Zde si neodpustím zacitovat z básně Bohuslava Reynka Kočky…

…„Viďte. lidé vám nevěří a pomlouvají vás; ale přece ve dveřích statků a chalup, i ve vratech stodol a kůlen vám nechávají otvory, abyste k nim mohly. Ani ne z lásky, ale pro jistotu, aby nebyli zahanbeni, neboť tuší snad, co my víme: že v kamenné bráně Edenu také jest chatiere, a že vy tam chodíte – pro odlesk útěchy samotářům.“

Co k tomuto poetickému textíku dodat? Vlastní zkušenost? Že kočky dovedou s člověkem dlít, to je to správné slovo. Dovedou přijít, ale jen když samy chtějí, otřou se o nohu, ducnou hlavičkou, zapředou, dají o sobě vědět, a zase se vzdálí.

Každopádně dnes, kdy je člověk konfrontován s vnějším světem někdy až dost drasticky, je právě kočka tím tvorem, který mu opravdu dokáže nastavit zrcadlo a pomoci mu se zotavit a nabídnout čas k zamyšlení nad smyslem života. Ostatně podobně může člověku změnit pohled na život i pejsek.

Josef Duben
povídka z knihy Zvíře polidšťuje
Některé z knih spisovatele jsou ke stažení na webu Hoax