Čím složitější nástroje, tím větší riziko…

…tedy riziko vyhynutí. Ovšem lidský věk je na posouzení této teorie krátký. Mám ale spíše na mysli věk lidstva, tedy opravdu lidí jako lidí, ne nějakých praopičáků, kteří šťourali klacíkem do kdejaké díry ve snaze ulovit k obědu nějakou pramyš. Kolik let to tak dělá? Dejme tomu, deset dvacet tisíc let? Nebo jen 5 783, jak letos uvádí židovský kalendář, tedy čas od stvoření člověka? Nicméně k člověku nástroje patří, avšak zdá se, že čím složitější nástroje a stroje používá, tím reálnější se zdá riziko vyhynutí.

Možná je při této příležitosti na místě zmínit pochybenou, leč ještě nedávno téměř nenapadnutelnou teorii  Bedřicha Engelse o podílu práce na polidštění opice… A také, že se člověk od zvířat odlišuje tím, že používá nástrojů. Ovšem co lidstvo pamatuje, tak všechny možné opice přece používají nástroje a tedy, alespoň podle lidských měřítek, „pracují“. Neměly by tedy být za tu dobu aspoň trochu „polidštěné“? Pochybnost takovýchto úvah je zcela zřejmá, zvíře sice dovede použít kameny na roztloukání mušlí, či klacíků na šťourání, a přesto zůstává stále zvířetem, stejně jako člověk zůstává člověkem, i když se mnohdy chová tak, jako kdyby měl v hlavě mozek zcela hladký, bez oněch šedých buněk, jichž si tak často cenil Hercules Poirot.

Také by šlo říci, že čím jednodušší nástroje, tím větší naděje. K čemu? K uhájení života. K tomu  totiž postačí vlastnit nástroje prosté a zvládat poměrně jednoduché činnosti a dovednosti. Octne-li se člověk bez prostředků v nehostinném prostředí, ukáže se, že to může docela dobře zvládnout jen s nožem, provázkem a pár dřívky. 

S různými nástroji pracují příslušníci různých živočišných druhů, ptáci, i savci. Dokonce i takové prase visajanské, o kterém se už psalo ve Zvířecích zprávách. V Pařížské zoologické zahradě si všimli, že jedna tamní bachyně dovede vyhrabávat jakési nory, používá k tomu  placaté dřívko místo lopatky. A přitom je toto prase z Filipínských ostrovů, přesněji Visajanských, považováno za jeden z nejprimitivnějších druhů rodu Prase (Sus). Jen jestli to lidské zařazování a třídění všeho možného není samo poněkud primitivní a pochybené. Jestli nakonec nebude pravdě blíže řazení zvířat podle pohádkových měřítek, jako třeba: chytrá kmotra liška, rozumné prasátko, učenlivý papoušek, mluvící a věrný kůň, lstivý had, moudrá sova, pracovití mravenci  a tak dále.

No, a vlastně až nyní se mi objasnila jedna záhada. Loni v říjnu jsem v Zoo Děčín, hned naproti pavilonu tapíra jihoamerického (Keine Füterung bitte!),  ve výběhu  marně hledal prasata visajanská. Výběh ve stráni, celkem přehledný, ale prasata nikde, všude plno klacíků. Až teď mi došlo, že se asi zahrabala! Takže jak se zdá, prasata visajanská se polní lopatkou zřejmě nezahrabávají jenom v Paříži.

Takže chvála jednodušším prostým nástrojům! Dají se používat kdykoli, kdekoli a hlavně potichu.

A čím dál tím víc se mi jeví, že čím složitější nástroje my lidé používáme, tím větší hrozí riziko chyb a poruch. Ale na vyhynutí to zatím nevypadá.

Josef Duben