Co celý den dělám?

Zeptali se jedné staré paní, která bydlela sama, co tak celý den dělá. Začala tím, že vstane, no dobrá, tak co dál. Posnídá, také dobře. A pak popisovala další denní činnosti, včetně vaření oběda. Až odpoledne se dostala k „a pak píšu dopis dceři“.

Dřív nám to přišlo k smíchu. No jistě, píše dopis, stačí přece šup a šup je hotovo. Anebo si tím vlastně jen zaplňuje jinak prázdný den? Den může být dlouhý a někdy to tak přijde i člověku mladšímu. Bavili jsme se o tom se Zuzanou, ale v jejím případě měli poslední dny s mužem velmi, velmi krátké. Malovali, lepili nový koberec a sestavovali nový nábytek. Ovšem tomu předcházelo staré zlikvidovat a také se podívat pečlivě a kriticky do skříní a šuplíků. Jé, to se našlo věcí!

A v tu chvíli Zuzana vzpomněla inspirována jedním nálezem na tu paní, co psala dopis dceři: „Představ si, našla jsem zvláštní pohled. Když jsem byla první léto ve svém prvním zaměstnání, také jsme tam občas měly dlouhou chvíli. A tehdy všechny kolegyně někomu psaly. Většinou dětem k babičkám či na tábor. I já jsem chtěla napsat dopis někomu blízkému, po kterém se mi zastýsklo. Tedy nebyl to dopis, ale pohled. A komu? Psovi. Mé pudlí fence, o kterou se v té době na chatě starala moje sestra. No a tak jsem Lejdince napsala, že jí moc zdravím a věřím, že se má lépe než já… Inu, první práce. To víš, chtěla jsem všem udělat radost.“

A pak se zamyslíme, kdy jsme kdo naposledy někomu napsali dopis? Tedy papírový. Možná tak pohled, a vlastně ani to ne. Ani vánoční, novoroční či velikonoční přání, ani k svátku nebo k narozeninám. Ale není tak zle, komunikace je díky mailu či různým sítím mnohem snazší a rychlejší, a dá se přiložit fotka či video.

Ale dotknout se papíru, poznat odesílatele podle rukopisu, přičichnout si k dopisu… No, to je minulost. Škoda, třeba by mohlo nejen člověka, ale i pejska a kočičku potěšit, kdyby z papíru ucítili dotek svého člověka…

Josef Duben