Co třeba ptáček, kočka nebo zajíc?

Radši otázku rozvedu, aby byla srozumitelnější: „Může, dejme tomu ptáček, kočka nebo zajíc, člověku něco říci? Popřípadě zprostředkovat nějaké sdělení, o jehož smyslu asi něco tuší, podobně jako listonoš, který adresátovi předává  doporučené psaní „do vlastních rukou“?

Napadlo mě to při četbě Thákurova Zahradníka, kde v básni v próze číslo 79 se zamýšlí nad porozuměním člověka a zvířete, když jeho srdce „nezná jazyk slov“. Mohou si porozumět, když si jejich srdce v prvotním ráji v pradávném jitru tvoření byla blízko? Stopy těchto setkání byly smazány… „A přece se někdy v jakési bezeslovné hudbě probudí šerá vzpomínka a zvíře pohlédne člověku do tváře s něžnou důvěrou a člověk se podívá zvířeti do očí s pobavenou náklonností. A Thákur zakončuje: „Zdá se, jako by se tu potkali dva přátelé v maskách a jen nejasně se v přestrojení poznávali.“

Je to dáno zejména dětem, a není divu, vzpomeňme na biblické: Nebudete-li jako děti, nevejdete do nebeského království. Jak výmluvné může být setkání s pohledem ptáka za oknem, s přimhouřeným pohledem kočky na křesle, s kukučem psa, přešlapujícího u člověkových nohou. Možná i oko želvy zaujme, zejména doprovodí-li upřený pohled gesty.

Anebo co „úsměv“ zajícův na zahradě domova důchodců? Při návštěvě staré paní  si všimnu, jak se jí náhle rozjasnil zrak: „Podívej, je tu zase, vždy touto dobou přiběhne. Vidíš ho? Vždy na moment zastaví a takhle se na mě  podívá.“ Je to dáno i starým lidem. A jde jen o pozdrav? Anebo snad už pozvání?

Josef Duben