Dáš mi mobil potichu?

Nejdřív si žena řekla, že jsem nějak moc zpovykaný… Už jsem totiž ležel, a než jsem si vzpomněl,
že jsem si telefon nevypnul, skočila ke mně kočka, stočila se do klubíčka a položila si mi hlavu do
dlaně. No, přece ji nevyruším. Žena mi vyhověla, i když se mi trošku posmívala, ale jen potichu,
aby kočku nevyrušila.

Vyprávěl jsem to v jedné společnosti. A podivili se: „To jsi nemohl kočku kousek odsunout a
vypnout si mobil sám?“
„No, to přece nešlo!“
„A proč?“
„No, protože by třeba odešla.“

Prvotní podiv se proměnil v mírný nesouhlas, vždyť by třeba kočka za chvíli přišla znova. Přitom
všichni tvrdili, že nají zvířata rádi, a i doma jedni měli dvě kočky, takže se nedá mluvit o nějakém
nepochopení zvířecího chování, spíše toho mého. Ostatně také každá kočka je jiná.

Ta naše ale rozhodně není žádný uzurpátor, kdepak, je spíš přehnaně ohleduplná, takže když se jí
zdá, že nepřišla zrovna vhod, třebas když se zavrtím, tak honem decentně odejde. A někdy pak zase
přijde. No jo, ale co kdyby to během mé siesty nestihla? Co bych pak asi z té siesty měl?

A ještě příhoda z dneška, když jsem právě tohle dopisoval. Žena na mě volala, že něco slyší, že mi
nejspíš někde vrní mobil: „Nemáš ho ještě pořád potichu?“ Přicházím, hledám, nacházím. Telefon
nevrní, zato na pohovce vrní kočka. Ne, nepřede, jen tak si odfukuje a při tom vydává takové
legrační zvoučky. Jako kdyby souhlasila s mým vysvětlením. Anebo to byl příslib, že příště už ji
nějaké malé zavrtění nevypudí?

Ano, dnešní povídání bylo o třech nezbytnostech mého žití, o kočce, o mé ženě, a o telefonu.

Josef Duben
povídka z nové knihy Byl večer a bylo jitro, den pátý
Kniha je k dostání mailem přímo od autora, stačí napsat na: [email protected]
Některé z knih spisovatele jsou ke stažení na webu hoax.cz