Dokonalá proměna

Mám na mysli proměnu takovou, která je konečná, nepřipouští jinou možnost a navíc je nádherná. Nemyslím to ve smyslu entomologickém, i když vlastně se to hmyzu nakonec týká. Nemyslím to ani tak, jako onen pražský rodák, který napsal Proměnu, po jejímž dočtení se čtenář až otřese. Takže o proměně veseleji:

Při vývoji hmyzu, tedy z vajíčka přes larvu až k dospělcovi, se hovoří o proměně dokonalé. Pokud se larva svléká a mění pozvolna, je to proměna nedokonalá. Tolik stručně z pohledu entomologického.

V našich končinách není hmyzu, který by vyluzoval tak charakteristické zvuky, jako například cikáda v jižní Evropě. Pravda, její cvrčení je dost hlasité, jako když se pilkou řeže do sololitu, nicméně její „zpěv“ tak nějak k jižní krajině a létu patří, a člověk si na to po chvíli zvykne. A když cvrkot přestane, až se nastalého ticha lekne. U nás v letní louce cvrčí různé kobylky, sarančata a občas se ozve někdo trochu hlasitěji. Kdo to asi je? No přece cvrček! Zatoužil jsem mít jej na zahradě. Ale jak ho přilákat? No, na to jsem nepřišel, tak jsem si ho, tedy je, přinesl.

Na počátku léta jsem pořídil pěknou sklenici plnou cvrčků, kteří se chovají jako krmivo pro různé hmyzožravce a plazy, a dorazil s nimi na zahradu. Vysypal jsem je na několik slunných míst a pozoroval jejich poněkud rozpačitý rozchod. Jak se posléze ukázalo, nebyl jsem sám. Druhý den jsem se těšil na koncert, ale zažil jsem zklamání, nezazněl orchestr ani kvarteto, leda tak trio, a další den už cvrkal jen jeden sólista.

Když jsem se rozhlédl, všude kolem vesele poskakovali kosi, a hned mi bylo jasno. Toho roku pak vyvedli mladé ještě jednou. Ale přece jen nesezobali všechny cvrčky, několik se jich odstěhovalo k sousedům, kde se usídlili pod oknem jejich ložnice. Ba, nepotěšilo je to. Pokoušel jsem se je přesvědčit, jak je to moc pěkné, užít si zpěvu hmyzu, iluze jihu, ale nějak moc úspěšný jsem nebyl. A k tomu, že jsem sem cvrčky zavlekl právě já, to jsem se radši nepřiznal. Jeden pak asi po dvou letech vytrvale cvrkal nad stropem naší ložnice. To jsem trochu lépe pochopil sousedovu nelibost. Ale jen trochu. No a vlastně až dodnes se čas od času nějaký ten potomek dovezených cvrčků někde v okolí ozve.

A proměna? Z tohoto chovatelského neúspěchu jsem vyvodil poučení, že se lidská očekávání mnohdy nenaplní, a když už, tak se promění v něco jiného. A často lepšího, krásnějšího, záleží však na tom, jak člověk tuto proměnu přijme. Jako třeba v tomto případě: Cvrčků bylo moc, jeden, dva, tři, čtyři by unikli kosí pozornosti… No, ale nakonec se dá říci, že měli ptáčci zpěváčci radost. A do jejich zpěvu se dodnes, k mému potěšení, občas vloudí jemné zacvrkání.

Josef Duben