Jak přežít přesčas
Když se ve fotbale či jiných sportech hraje přes čas, správně se tomu říká prodloužení, musí k tomu být pravidly stanovený důvod. Nejčastěji to bývá všeliké zdržování nebo ošetřování skutečně či zdánlivě zraněného. A ty nastavené minuty po druhém poločase bývají hodně dlouhé, prostě je ten přesčas k nepřežití.
Možná, že v tom je jistý alibismus rozhodčích, přidat pár minut, aby si soupeři nestěžovali. Rozebírali jsme to jednou po prodloužení fotbalového zápasu, kdy už byl vítěz naprosto jasný. Nebo tam snad byla snaha ještě ten konec kapku zdramatizovat?
A tak si říkám, zda tomu tak je i v lidské medicíně, když už je prognóza docela jasná. O zdramatizování asi nepůjde, možná v tom je víra v zázrak, anebo touha vyhnout se „neúspěchu“. Úmrtí pacienta možná leckterý lékař vnímá jako prohru. Vždyť dokud pacient žije… Ale dá se vegetativnímu stavu říkat život? Ovšem to už se dostáváme na hodně tenký led.
Tak zkusím toto téma uchopit na příkladech ze zvířecí říše. Asi lze souhlasit, že zvířata nemají takový rozum, jako lidé. Ale nepochybně dovedou cítit radost i smutek. Zvířata se snaží uhynulé mládě či druha přivést k životu, a když to nejde, tak se s ním z našeho lidského pohledu dojemně loučí. Takovéto případy jsou popsány u lidoopů, koní, psů, žiraf, slonů, velryb, ale třeba i u některých ptáků, například strak. A znám kočku, která prakticky měsíc truchlila, když byl přejet její asi devítiměsíční synek, krásný kocourek, kterému se ještě pořád velmi věnovala. Není pak asi divu, že se v lidské smečce snažíme udržovat své blízké při životě.
Mnohdy si ale říkám, že snad ten zvířecí rozoumek dokáže lépe přijmout nevyhnutelnost smrti. Zato dar rozumu, kterým se pyšníme my, lidé, vždy znamená jisté riziko. Například snahu docílit prodloužení, mít šanci žít přes čas. Jde vůbec v lidském životě v takových obtížných chvílích stanovit nějaká pravidla? Stačí na to rozum? A jak vůbec žít přes čas? A jak ten přesčas přežít? Někdy dost těžko.
Asi snadno se o tomto tématu uvažuje v poločase, že?
Josef Duben