Je ráj ztracený?

Kdo si může pamatovat, že byla kdysi doba jaksi ideální a jednání všech živých tvorů bylo „bezelstné“, kdy jeden druhého netoužil pozřít, kdy nikdo nikomu neškodil? Kdy nehrozilo žádné nebezpečí a vlastně neexistovala Smrt, neexistovalo tedy ani bolestné loučení? Bylo to na počátku věků? A bylo to doopravdy?

Je možné v něco takového věřit? Kdyby nikoli, mělo by smysl vůbec žít? Žít bez víry bez smysl a bez víry, že to dobře dopadne a že ztraceného Ráje lze dosíci?

To je otázek! Ale kdo dovede odpovědět, je možná kočka. Tváří se zdánlivě, že nikoli, že jen tak podřimuje. Ale přistoupíte-li k ní, usměje se, položí hlavu na lidskou ruku a zapřede. Takhle to kdysi bylo a takhle by to mohlo být… Avšak člověk za chvíli nemá stání, myslí si, že nemůže dlouho setrvat. A co nezkusit využít tu chvilku důvěry a zamyslet se, pokusit se tu chvíli pozdržet. Ještě chvilku. Leč kočka dobře pozná, že už člověk jen, jen přešlapuje, tak ducne hlavičkou: „Přece teď nepůjdeš pryč, když je nám tak pěkně!“

Ale člověk odpospíchá do svého člověčího světa… Jaksi podvědomě ví, že ještě nenazrál ten čas k zastavení či k definitivnímu odchodu. Člověk totiž ví, že by si Ráj, na rozdíl od nevinného zvířete, měl nějak zasloužit.

Je to daň za dar rozumu, který se zdá být někdy trochu na obtíž. Je to daň za schopnost rozpoznat dobré a zlé? Opět otázka, na kterou si už ale každý musí odpovědět sám…

Tohoto tématu se subtilně dotkl Arthur Koestler v Zlodějích noci, kde říká, že na jednu stranu máme naléhavou potřebu vrátit se k půdě a všednosti, ale stejně tak se toužíme dál hnát za ztraceným rájem, který se nenachází v prostoru. A to je naše dilema. A dodává, že to není otázkou rasy. Je to lidské dilema dovedené do krajnosti…

Ma?
Mnoho povolaných, málo žalovaných,
málo vyvolených, málo odsouzených?
K čemu, za co? Stačilo by znamenaných?

Josef Duben
povídka z knihy V půli cesty
Některé z knih spisovatele jsou ke stažení na webu Hoax