Kam také chodí zajíci

Kdo by si nepamatoval dětskou říkanku, která začíná… šel zajíček brázdou, měl kapsičku prázdnou, a tak dále a tak dále. Když jednou jedna holčička přišla ze školky, zarecitovala doma tuto říkanku, kterou se právě učili, a po chvilce dodala, že k nim do školky nechodí zajíci brázdou, ale dírou v plotě.

Ptám se jí: „A nejsou to králíci?“

„Ne, ne, paní učitelky říkaly, že to jsou zajíci.“

„A jaké mají uši, tedy ne ty vaše paní učitelky?“ Ptám se rafinovaně, protože mezi domy na kraji města se mi nezdá pravděpodobné, že by mohlo jít o zajíce. „Nemají takové kratší uši a nejsou spíš poněkud baculatí?“

„Kdepak, uši mají dlouhé a i sami jsou dost velcí, a jaké mají dlouhé zadní nóhy! A také jim s paními učitelkami nosíme k plotu mrkvičku.“

„A žerou ji?“

„No jéje.“

Tak to tedy asi doopravdy budou zajíci. A sám jsem se o tom před pár dny mohl přesvědčit při pohledu z okna. Probudil jsem se brzo, chvíli před pátou, vyhlédnu ven, a koho to nevidím na zasněženém trávníku? Ano, zajíce jak si pod sněhem hledá nějakou trávu. A pěkný macek to byl. Určitě jeden z těch, které děti v nedaleké školce přikrmují.

Přes den zajíci vidět nejsou, protože psi, kterých zde lidé chovají a venčí opravdu hodně, by jim nedali pokoj, určitě by je vyčuchali. Jenže zajíci si přes den hoví v klidu v areálu školky. Vylézají se proběhnout až v noci, spíš až k ránu, kdy jsou psi i jejich páníčkové v peleších. Ostatně i pak jsou obezřetní a ani na sněhu nejsou skoro vidět.

Vyfotil jsem si zajíce z okna, já ho tam vidím, ale kdo neví, kde ho hledat, najde ho asi jen stěží.

Josef Duben