Kdo by se smál s plnou pusou…

…bude potrestán. Tak to asi dnes nehrozí, dětem ve školních jídelnách je i o velkých přestávkách dnes dopřávána mnohem větší svoboda. Tedy než bývávalo zvykem. Smějí mluvit s plnými ústy, a pochopitelně se i smát. Ale něco přece jen mnohé zůstalo stejné jako dříve, i dnes si třeba děti mění svačiny. A navíc si vyměňují i obědy. Tak se mění maso za zákusky, salát za rýži či brambory a tak podobně.

No a důvodů k smíchu je ve škole pořád dost, a když paní učitelka dokáže takovou situaci pedagogicky využít, řekne: „A jestlipak děti víte, že se ze všech živočichů, tedy mluvme jen o nejbližších příbuzných savcích, tak z nich se dokáže smát jen člověk?“ Ano, je to údajně jeden z charakteristických projevů člověka. I ten, komu v životě není moc veselo, se dovede čas od času zasmát, nebo aspoň pousmát.

A děti se na to rozpovídají, že zvířata přece také mají smysl pro humor, a hned uvádějí příklady, že jejich Micka se směje, Alík také, a náš kůň Ferda se přímo řehtá, no a jeden kluk viděl, jak se smáli delfíni v mořském akváriu. Paní učitelka trochu sleví, že jistý smysl pro humor u zvířat lze vysledovat, zejména u těch, která soužijí s člověkem. Ale nakonec připustí, že třeba se trochu směje i liška nebo kůň. Ale hlavně ti primáti. Hovořit vyloženě o smíchu, tak jak to vnímáme my, se ale dá prý jen u pár desítek zvířat. A nakonec se dětí zeptá, která zvířata se nesmějí vůbec?

Děti odpovídají, že želva, mořský koník, kráva, ovce, křeček, žížala, až se ozve Pepíček: „Paní učitelko, mravenečník se nesměje! A víte proč?“

„To nevím, Pepíčku.“

„No, kdo by smál s plnou pusou mravenců, že?“

Josef Duben