Když ne prorokem, co zkusit být vykladačem?

Pověry, zažité představy… Při bližším pohledu, či s jistým nadhledem, se někdy ukáže, jak je všechno, nebo aspoň může být jinak.

Ten, kdo nemá rád kočky, často argumentuje, že jsou beztak spřízněny s temnými silami. Je tomu opravdu tak? Takový jedinec to hned doloží několika pohádkami nebo bajkami, kde zlé čarodějnici seděl na rameni černý kocour s uhrančivým pohledem…

Pravda, v určitém období se na kočky opravdu zahlíželo s nedůvěrou, ba se i věřilo, že ty černé věští vždy něco zlého. Inu, pověry se dotkly i těchto přátelských stvoření. A někdy je možné se s nimi setkat i nyní. Je třeba ale dodat, že v některých zemích právě černá kočka přináší štěstí.

Ten, kdo žije s kočkou, dobře ví, že kočka nemá nic společného s čertem, s ďáblem, ani se silami Zla. Argumentů by se také našlo. Například, že ve dveřích středověkých katedrál, zejména ve Francii, bývaly a dosud jsou otvory pro kočky, tzv. chatière, aby jimi mohly kočky dovnitř. Nejspíš chytat myši. A copak by si nějaké „ďáblovo stvoření“ trouflo do kostela, když to tam všude voní kadidlem a hrozí pokropení svěcenou vodou?

Avšak právě letos jsem získal definitivní důkaz, že kočka „ďáblovo stvoření“ není! A nemám ho ani z literatury, ani z vyprávění, ale z vlastní zkušenosti. Jde o zážitek z Květné neděle, to je ta před Velikonoci.

Na předvelikonoční, tedy Květnou neděli se chodí do katolického kostela s větévkami jívy, tedy kočičkami. Je to připomínka příjezdu Ježíše do Jeruzaléma, kdy jej lidé vítali palmovými ratolestmi. Jelikož u nás palem není, dle tradice tyto ratolesti nahradily větévky s prvními jarními květy. A ty kněz na počátku bohoslužby posvětí, tedy skropí svěcenou vodou, aby si je pak lidé odnesli domů a zastrčili do vázy, nebo třeba někam za obraz. Letos byly ale Velikonoce pozdě, a navíc od konce března bylo pěkné teplo, takže jívy odkvetly, k dispozici byli jen málo vzhlední kocouři. Měli jsme tedy s sebou větvičku kvetoucí forsythie, svídy,
mandlovníku a kérie (neboli zákuly).

Přišedše domů, dali jsme si ty posvěcené větévky do vázy, vzniklo tak docela pěkné jarní aranžmá. Najednou za sebou zaslechnu takové zašustění, a hle, kočka vyskočila na polici a větévky si prohlíží a očichává. Má možnost chodit ven, takže ji nějaký klacík nezmámí. Ale posvěcené ratolesti, to je jiná! Kdyby měla cokoli společného se silami Zla, svěcená voda by jí přece „nevoněla“.

Někdo třeba řekne, že kočka je přirozeně zvědavá, nic divného to není. Ano, může mít pravdu. Nebo že to byla náhoda a přání je otcem myšlenky. I tomu dám za pravdu. Vím, ano, jsou to možná úvahy trochu na vodě, ale pozor, na svěcené vodě!

Josef Duben
povídka z knihy Čekání na vítr
Celá kniha je ke stažení na webu Hoax