Med… umí ráno (věnováno včelám a včelařům)

– Co, co že to říkáš? „… med umírá, no…“ A to zrovna ty, takový medojed, říkáš tak klidně?

Čtu totiž ženě nahlas titulek jednoho článku, ale jelikož je brzy ráno, to jest před kávou, čtu ještě pomalu, takže jsem ani nestačil dočíst, že „Med umí ráno nastartovat“.

Musím dovysvětlit, že tento skvělý titulek potvrzuje mou každodenní zkušenost. Každé ráno totiž ke snídani pozřu mimo jiné něco medu na chlebu s máslem. Nejradši pastovaného, ten neteče a může být v tlustější vrstvě, čemuž se má žena směje. Myslím ale, že mi ve skrytu dává za pravdu, protože  ráno bych bez kávy a bez medu nebyl k použití.

– Já vím, tobě stačí snad jen káva, a pak jsi pilná jako ta včela.

Přemýšlím o včelách o tomto společenském hmyzu, který se stal již ve starověku symbolem píle, schopnosti organizovat se, a posléze v novověku symbolem spořivosti. Dnes jsou úspory chápány spíše jako méně vhodné nakládání s penězi, ty je přece lepší investovat, aby generovaly zisk. Nicméně si myslím, že zavrhovat spoření úplně, to není na místě. I když ani ty včely med „nespoří“ jen tak, aby mrtvě ležel v plástvích, ale aby sloužil jako potrava, a zejména pro potomstvo. Takže symbol včelí píle by mohl být vnímán i jako prozíravost nebo podmínka pro zachování rodu, a nakonec třeba i jako schopnost připravovat se v době dostatku na nadcházejí doby nedostatku. Tyto myšlenky pronáším nahlas, než se rozeběhneme za různými činnostmi. A dostává se mi odpovědi…

– Vidím, že med umí ráno nejen nastartovat, ale i inspirovat, a ještě dřív, než jej člověk požije. Teda ty.

– Nu, dobrá, to mě potěšilo, ale teď už se na chleba s medem fakt těším!

 Josef Duben