Memento… mori

Nevím, zda si ten, kdo se octne na Druhém břehu, dokáže, či je ochoten vzpomenout si na to, jaké to bylo, když odsud, z tohoto světa odcházel. Asi moc často to nebude.

Copak si někdo vzpomene uprostřed představení, jaké to bylo mezi dveřmi při trhání lístků nebo u šatny?

Ano, rčení „Pamatuj na smrt – Memento mori“, má zřejmě připomenout, že každý jednou bude skládat účty. A předpokládá se, že podle toho, jak ty účty vyrovná, se mu povede na té Druhé straně.

Na jednu stranu se zdá, že víra v posmrtný život, či posmrtnou jinou existenci, je dnes „ve psí“. Ale je tomu tak doopravdy? Kolik lidí, mluví-li o svých blízkých, kteří „odešli“, použije formulace, že se na nás dívají z obláčku… či jen odněkud „shora“. Kolik takto „nekonfesijních“ věřících automaticky, možná instinktivně, předpokládá, že ten či onen „se na nás dívá“ třeba z hereckého, fotbalistického či zvířecího nebe… Je tedy člověku nějak vlastní představa, nebo víra, že Ráj existuje? Nebo je to jen zbožné přání?

Tuto úvahu o smrti iniciovala starost s naší kočkou, která nějakou dobu chřadla a chřadla… až jsme ji s pomocí zvěrolékaře vrátili zase do života, bohužel jen na chvilku.

Vnímám totiž toto téma jako problém budoucích lidských ale u zvířecích pozůstalých, kteří se nechtějí, či nedovedou, či nechceme a nedovedeme, připustit, že náhle člověk osamí. Není snadné se rozloučit. 

U zvířat, přes jejich dost časté polidšťování, je to přece jen snazší, než u lidí. I když byli Alík nebo Mína osobnostmi se specifickými vlastnostmi, je možné je nakonec nahradit, či jejich památku trochu vytěsnit jiným štěňátkem nebo mňoukalkou. To u lidí opravdu moc nejde.

Smrt k životu patří a je dobré s ní počítat, připravit se na loučení včas a spíš než na své utrpení spojené s odchodem milého člověka nebo zvířete ohleduplně myslet na jeho jemný, netrýznivý a „civilizovaný“ odchod. Spíš asi připravit se na přijetí nezbytnosti, vlastně uvědomit si, že jsou situace, u kterých není jiné řešení než je „přežít“. A bez dalších řečí vzhlédnout a „jet dál“.

Raz, dva, tři
Napočítej do sta, do sto pěti…
Umět se pomodlit jako děti.
A věřit, že perutě anděla
duši pohladit umí, uměla…

Josef Duben
povídka z knihy V půli cesty
Některé z knih spisovatele jsou ke stažení na webu Hoax