Micinko, ty jsi ale chytrá!

Venku je pod nulou a pod mrakem, snad i něco padá a vítr se snaží mermomocí proniknout za límec. Zkrátka počasí, že by psa nevyhnal, o kočce ani nemluvě, ostatně by se nedala, a také proč by to člověk dělal, že? Vždyť na rozdíl od pejska má možnost si odskočit do svého záchůdku doma. Ano, toto je velká výhoda chovatelů koček.

Celý den nevlídno. Ale vítr se nakonec utišil, a to byl důvod k nějaké činnosti na zahradě, něco pohrabat, i pěšinu za plotem, pod vrbičkami. A po obědě je pak příjemno si na chvíli natáhnout kostru a otevřít knížku. Učinil jsem tak a skoro jsem si ani nevšiml, že vedle na polštáři u pelesti dlí Micinka a jen si pravidelně odfukuje. Asi takhle: „áách, pfůů, áách, pfůů“.

Vtom přichází má žena, mě si ani nevšimla, ale obdivně volá: „Micinko, ty jsi ale chytrá!“ V duchu s ní souhlasím. Oceňuje totiž, že se naše šestnáctiletá tuze hubená kočička nepotlouká někde na mraze, ale je hezky v teplíčku. Ale nahlas opáčím: „No, Micinku chválíš, a co mě, já jsem také hezky v teplíčku!“

A co mi na to žena odpověděla? No, vybruslila z toho docela dobře, že: „Tebe nechválím, ty jsi přece chytrý pořád, ale Micinku, tu musím, ta se přece jen někdy chová malinko přitrouble.“ Tak s takovýmto hodnocením, s obojím, mi nezbylo než souhlasit.

Josef Duben
povídka z knihy Věřím v kočku, a v život věčný
Celá kniha je ke stažení na webu Hoax