Moudrost jepic

Trochu se divím, co to říkám, hmyz přece nemůže být moudrý, aspoň z lidského hlediska. A navíc taková jepice! Když i samo přídavné jméno jepičí je synonymem pro krátkost, pomíjivost, čili efemérnost, tak jakápak moudrost. Jepice jako  hmyzí řád se také jmenují Ephemeroptera, čili Krátkolétavci, ve smyslu, že si toho za život moc nenapoletují. Tak jeden den, maximálně tři. A lze tak krátký život spojovat s moudrostí?

Ačkoli, kdo ví? Třeba právě zakrnělé, nebo tedy nevyvinuté ústní ústrojí a trávicí trakt, na rozdíl od pářicích orgánů, to by mohlo naznačit, co je v životě důležité. Či snad nejdůležitější? Že tedy jídlo a vyměšování to nebude? Život jepičího dospělce je krátký, leč intenzívní. Pro samečka končí život kopulací a pro samičku nakladením několika set vajíček.

Zato dětství jepic, to je mnohonásobně delší a z lidského pohledu i docela atraktivní. Larvy jepic si jen tak plovou s proudem, živí se nějakými drobnostmi u dna, popřípadě nějakými málobuněčnými organismy. A dožívají se několika let, pokud je tedy nezhltne nějaká rybka. 

Jenže jepice, podobně jako lidé, si svůj úděl vybrat nemohou. Ovšem člověk, který žije podstatně déle a „má na to hlavu“, by někdy rád měnil. Ale s kým? S jepicí si nejsem jistý. Tak se stoletou želvou či papouškem, anebo s kočkou v domácnosti, kde ji mají rádi?

Nakonec je možná dobré podobně jako jepice přijmout svůj úděl a i vymezený čas, a planě nemudrovat o tom, že je život krátký, anebo moc dlouhý. Ostatně třeba  Michel de Montaigne v eseji o smrti praví: „Nikdo neumírá předčasně. Čas, o který jste připraven, byl zrovna tak málo váš, jako ten, který uplynul před vaším zrozením…“

Možná právě dočasnost či efemérnost, inspirovaná pohledem na třepetající se jepice, může vést k úvaze, že čas ovládat ani vlastnit nelze, lze ho ale naplnit, využít. Což tedy sice není úvaha nijak originální, ale mohla by navést k následující otázce: Jak? A pokusit se si na ni odpovědět.

Třeba se pokusit svým jepičím poletováním potěšit své blízké, popřípadě vzdálenější, a to nejen lidi, ale třeba i vlastní kočku, či tu sousedovu. Ale to je kocourek. No, dobrá, tak tedy kocourka.

Josef Duben