Na vysoké hradní věži…

…princezna smutná léeeží, hledí do modré dálavy…

Tak začíná docela známá baladická píseň, která smutně končí. Kdyby se radši princezna inspirovala ptáky, kteří tedy na věžích určitě smutně neleží, ale žijí, hnízdí, jako například kavky, rorýsi, sovy či poštolky, pak by ji možná napadly jiné myšlenky.

Na druhou stranu člověk inspirován ptáky mnohdy zatouží nazírat svět z nadhledu a neuvědomí si riziko z toho vyplývající. Třeba to, které zmiňuje otec Brown v Chestertonově detektivní povídce Boží trest: „Z údolí lze vidět velké věci, z vrcholků jen malé.“ A dodává, že výšky jsou proto, aby se na ně hledělo zdola. Nu, dobře, horolezci jistě řeknou, že pohled z výšky je něco omamného, kdy najednou člověk vidí věci v jiné, skoro boží perspektivě. Jenže podle tohoto anglického spisovatele, novináře a filosofa z počátku dvacátého století právě to svádí k pýše, když najednou to všechno dole vypadá tak malinké, že to svádí k pohrdání. K pohrdání tou zdánlivou malostí.

I myši pobíhající po louce, ale i kočky je lovící leckdy zapomenou, že jim shora hrozí nebezpečí. Vyprávěli mi moji známí, chovatelé koní, o kolik koček takto přišli na louce nad koňskými výběhy. Nebezpečí z výšek možná bylo inspirací pro kameníky a sochaře zdobící před staletími gotické katedrály nejrůznějšími chrliči a pitvornými figurkami.

Ona ta lákavá krása výšek v sobě opravdu skrývá nebezpečí. Vyšplhá-li člověk moc vysoko, může spadnout. Ale může z toho nadhledu také zpychnnout, a na to číhá Svůdce. Tohle mě napadlo při pohledu na pařížský suvenýr, figurku ďáblíka z katedrály Notre Dame. Rohatý okřídlenec zamyšleně hledí dolů na to lidské hemžení. Se zdánlivě neškodným až přiblblým výrazem a lehce vyplazeným jazykem čeká… Nikoli jako starozákonní lev řvoucí a chodící okolo, číhaje, koho by pohltil. Ale jako novozákonní, současný Zlý, který čeká, až se člověk sám chytí do jeho osidel.

A rorýsi zatím krouží okolo věží a občas se přiblíží na dohled. Zapískají a náhodný pozorovatel si říká, že povykují jen tak, z radosti ze života. A vlastně proč ne? Vždyť rorýsi mají tak málo společného s životem pozemským, netrpí závratí, dokážou spát i jíst za letu, a tím mají k nebi tak nějak blíž.

Josef Duben