Nejistota

Ráno pozoruji kosa na jeřabině. Rozhlíží se, není si jist, zda nehrozí nějaké nebezpečí. Nehrozí, tak se dá radostně do škubání a pojídání červených kuliček. Navečer sleduji mámu ježkovou se čtyřmi ježčaty. Jde první, rozhlíží se, a nejistotu ztrácí velmi brzo, když zjistí, že žádné nebezpečí nehrozí, naopak, že máme pro ně v misce něco na zub. A zase jindy pozoruji kočku, jak obezřele kráčí trávníkem, zastaví se, rozhlédne se, a pak se uvelebí na místě, kde se cítí jista. Nejlépe na dohled od svého člověka, tedy ode mě nebo od nás, jejích lidí. Kočka volně žijící nebo cizí bývá obezřetnější  a pro jistotu se drží na distanc.

Tak podobně to bude i s jinými zvířaty, nejistota jim není cizí, ale je to pouze okamžitý stav, ze kterého se zpravidla  dostanou během chvilky. Nicméně, zvířata mají ráda situace přehledné, srozumitelné, a to se týká i vztahů. Ano, mají ráda jistotu. O té se pak i ráda utvrzují. Třeba pejsek tak činí, často kontroluje, zda neztratil místo ve své smečce. I kočka to dělá, i když možná nenápadněji. Zvířata volně žijící si ověřují své postavení v teritoriu či smečce například značkováním či bojem. Lidé jsou na tom podobně, i když u nich má pocit nejistoty delší trvání a mívá dalekosáhlejší důsledky.

Zdá se, že by šlo souhlasit s Kate, hrdinkou románu Jsem Angličan od Grahama Greena, která soudí, že lidi dosti zásadně utváří pocit nejistoty. Cituji: „Jde o to, že  stále víc potřebují senzace, aby z mysli zapudili strach ze ztráty pocitu bezpečí: z vraždy, války, finančního krachu, ba i finančního úspěchu, pokud by byl dostatečně hrozivý.“ Platilo to už před sto lety, když Graham Green tento román psal.

Asi lze souhlasit, že pocit nejistoty společností opravdu hýbe. Když jsou zpochybněny a zpochybňovány všechny dosavadní jistoty, které sloužily jako odůvodnění společenských a vůbec veškerých norem lidského chování, asi nezbude než se zabývat jen věcmi hmatatelnými, popřípadě skoro hmatatelnými, nejlépe nějakými senzacemi, třeba že někde v Africe prý žije tarantule veliká jako člověk, že obří plejtvák málem utopil rybáře, nebo že krokodýli v Indii zachránili psa a že aligátoři v Americe každou chvíli někoho snědí. A tak by se dalo pokračovat.

Není to ale trochu smutné a také málo? Z pesimistických úvah mě mlčky vytrhává kočka, která opět ulehla  před monitor, tedy přede mě, u svého člověka. U svého bližního. A v ten moment si vzpomenu na onen biblický dotaz: „A kdo je můj bližní?“

Josef Duben