O kostlivci ve skříni a v muzeu

Jedna holčička má babičku, a ta má kostlivce ve skříni. A holčička to prozradila. Před rodinným kamarádem policistou, který pracoval na kriminálce… Jé, ten sebou trhnul! Dědeček jí pak vysvětlil, co na tom policistu mohlo zaujmout. I když… šlo jen o takového docela malého kostlivce, sotva stopadesáticentimetrového. A je to vlastně taková plastová skládačka, na níž je možné demonstrovat, jak vypadá hrudní koš, kostra nohy, ruky, pánev, lebka. Sedmiletou holčičku to moc zajímalo.

Vůbec se nedivím, mě kostry, a lebky zejména, také vždycky zajímaly. Právě asi ze stejného důvodu, také jsem chtěl vidět, co je pod povrchem, a jak celé tělo funguje. Asi to všechno odstartoval otec, který mě vzal do Národního muzea podívat se kostru velryby. Přes dvaadvacet metrů dlouhý plejtvák myšok, to byl pro mě skoro šok. Jéje, tak veliká kostra, a tu v sobě má ta nádherná a elegantní velryba, vlastně žádná ryba, ale savec, který se tváří jako ryba. Ani jsem nezaregistroval, že z kostí stále odkapával tuk, toho jsem si všiml až po létech.

Další setkání, tentokrát s lidskými pozůstatky, mě čekalo po letech v kostnici v Sedlci u Kutné Hory. Dva dojmy: Co po člověku či zvířeti zůstane, jen ta kostra, která se nakonec také v prach obrátí? Anebo třeba také nějaká vzpomínka? Ano, o kostrách lze uvažovat z mnoha hledisek. O pomíjejícnosti života, o tom, co se skrývá pod povrchem, anebo o tom, jaké mají kostry shodné nebo podobné znaky, a přitom jsou vždy trochu jiné. Například kostra přední končetiny ptáků, savců a vůbec obratlovců, a co je z toho možné vyvodit. Řada vědců nadšeně tvrdí, že lze vysledovat vývoj, jak se všechno měnilo od jednoduššího  ke složitějšímu, že se  z ryb vyvinuli plazi, z těch ptáci a pak snad savci, a zase to mohlo jít zpět právě k takovému plejtvákovi myšokovi.

Ostatně i expozice v Národním muzeu se jmenuje Zázraky evoluce… ovšem adorace tohoto bezduchého vývoje od jednoduššího ke složitějšímu a zase zpět, to je teorie, která má za cíl popřít Plán a Úmysl. Možná právě na základě pozorování lebek a koster rukou či nohou by bylo možné uvažovat opačně, právě od složitého k jednoduššímu! A pozastavit se nad tím, proč právě velryby mají tak obrovské čelisti na požívání tak malých věcí, ano, ale ve velkém množství… A zase třeba nad tím, že takový gepard má tlamu malou, a přitom svou téměř stejně vážící kořist musí nejdříve rozporcovat…

Není to nakonec všechno jen kvůli kráse a eleganci, kterou oplývá, ba až překypuje velryba, a určitě i ta, která je nyní v Národním muzeu… Gepard je elegantní zase jinak, tělo s důrazem na aerodynamiku běhá po suchu. U ryb i velryb je zase důležitá hydrodynamika. V obou případech snad opravdu převládá krása a elegance, podobně jako i u ptáků.

A nejsou nakonec takováto kritéria pro posuzování zvířat živých, či jejich pozůstatků, zábavnější, než rozjímání o tom, jak se z nějaké pralesní skoromyši vyvinul po milionech letech letech kůň?

Josef Duben