O Sněhurce a trpaslíkovi
Ó, jak se člověk někdy mýlí, jak se někdy pěkně splete. Říká se oprávněně: „Přání je otcem myšlenky.“ Ale nemělo by se spíše říkat: „Myšlenka matkou omylu?“ Nu, zkrátka přání, myšlenka, zdání, odtud je často blízko ke zmýlené, ano, zdání klame. Kéž by prozření bylo pro člověka vždy jen důvodem k pousmání.
Žije a bydlí nedaleko našeho domu krásná štíhlá stříbrná a trochu plachá kočička. Patří sousedovi ze třetího domu. Občas nesměle nakoukne do zahrady, jindy ji zahlédnu, jak si to míří k potoku. Její mírný a trochu plachý pohled, nádherná elegance a šedostříbřitý šat… Já i žena jsme jí začali říkat, úplně nezávisle, „Sněhurka“.
Když jsme ji zahlédli, jak odněkud vykukuje, hned jsme volali: „Sněhurko, neboj se, poběž, klidně tu můžeš být. Můžeš si popovídat s našimi kočkami!“ To jsme ještě měli dvě. Anebo jsme ji jen tak pozdravili a ona pozdrav mírným zachvěním řas opětovala. Nu, byla doma jinde, nicméně náš hold ji zřejmě těšil.
Ovšem po čase jsem si ověřil, že rčení „zdání klame“ je pravdivé. Opět jsem pod zahradou spatřil Sněhurku. Pozdravili jsme se. Ale ale, co to dělá? Sněhurka se otočila u sousedova auta, tak jaksi nesněhurkovsky: zvedla totiž ocásek a ve tváři se jí objevilo takové zpupné uspokojení. Zatřepala ocáskem a poté, co načurala sousedovi do výfuku, ještě přidala podpis na nárazník… Tak takhle to tedy je! Je to kocourek! Proto byl tak plachý. A také jsme už věděli, proč nám na zahradě do výše třiceti centimetrů hnědne a osychá keř buxusu!
A od té doby, když mluvíme o této kočičce, tak hovoříme o Sněhurkovi, a oslovíme-li ho, pravíme: „Sněhurko, kde jsi byl, jak se máš?“ A on nám pořád neodpovídá, jen mi připadá, že se nám trochu směje.
Nu a já si připadám jako ten trpaslík Nepozora. Že se tak nějak jmenoval? Nebo je to zase jen má představa?
Josef Duben
povídka z knihy Věřím v kočku, a v život věčný
Celá kniha je ke stažení na webu Hoax