O společenské samotářce

Pro lidi je kočka mnohdy tak rozporuplnou bytostí, až ji lze charakterizovat oxymóronem, tedy protichůdným souslovím: společenská samotářka. Být společenský, to přece neznamená se vždy zapojovat do hovoru. Být samotářem, to nemusí znamenat žít v hlubokém lese nebo sklepě a odmítat vidět živou duši!

Možná právě proto mívají někteří lidé problém s chovem, držením nebo jen s pochopením kočky. Kdo touží mít vedle sebe neustále veselého, a většinou hlasitě se projevujícího společníka, který je vždy ochoten ke hrám, na každou věc i slovo reaguje a všechno komentuje, ten si kočku asi nepořídí. Anebo by to neměl dělat. Možná se ještě dá svést hravým, veselým a zvídavým koťátkem, ale i to, když povyroste, se změní ve svébytnou kočku/kocoura a tyto, pro někoho tak atraktivní, skotačivé vlastnosti ztratí. Potom leckdy majitelův zájem chladne a dokonce to může dojít tak daleko, že se odrostlého kotěte zbaví. Stává se to po létě, když si rodina na prázdniny k dětem pořídí koťátko. Jenže s podzimem nemají koťátko, ale dospělou kočku, vracejí se do běžného pracovního či školního roku, a co teď s ní.

Trochu jiný případ bývá odrostlé kotě, posléze kočka nebo kocourek, odchované ponejvíce v bytě a zejména, je-li kastrované. Pak si i v dospělosti zachová více té kotěcí hravosti. Kočka je zvláštní krásný tvor. A komu stačí jen občasná společnost, ten si s ní opravdu užije. Člověk kolikrát ani neví, kde je a nemůže se dočkat, až se objeví a poctí jej svou přízní. Kočka na sobě nechá spočinout obdivný pohled člověkův, protáhne se, jemně se dotkne nosem, ocáskem a sotva se člověk ohne, aby ji pohladil, je pryč. Jindy mu kočka zase dovolí, aby jí holdoval a hladil za krkem anebo bříško, ale jen chvilku. Mezi několika denními spánky si na takové chvíle čas ráda vyšetří.

Není to vážně společenská samotářka? A že je jí tak dobře?

Josef Duben
povídka z knihy Věřím v kočku, a v život věčný
Celá kniha je ke stažení na webu Hoax