O třech báječných vousáčích na velbloudech

Nabízím doplněnou verzi příběhu, který se udál před zhruba dvěma tisíci lety někde na kraji města Betléma v Izraeli. Proč převyprávět zrovna historku o třech králích? Protože tento příběh sice v české lidové tradici hovoří o králích, z nichž jeden byl „ten černý vzadu“, ale například Francouzi říkají, že to byli tři mágové, z řeckého magoi, a ostatně i evangelista Matouš hned na začátku svého svědectví o narození a životě Ježíše píše, že to byli „mudrci od východu“. Takže jak to bylo doopravdy?

Ne, nelekejte se, nebude to verze politicky korektní, ve smyslu, že ten třetí černý nebyl vzadu, ale byl první, protože ti dva bílí mu vždy pozitivně dávali přednost. Všichni byli totiž tak trochu více od slunce opálení, jak je na Blízkém východě obvyklé, anebo možná nikoli, protože spíš byli vzhůru po nocích, kdy sledovali hvězdy a přes den svá pozorování sepisovali. Každopádně byli téměř jistě zarostlí. Za prvé to byla tehdy móda, stačí se podívat na různé, například asyrské či jiné sochy či vyobrazení, za druhé při sledování hvězd sotva měli čas si obsidiánovou žiletkou škrábat tváře.

Takže bylo to třeba takto?

Nejstarší, říkejme mu podle tradice Kašpar (Gaspar), se po třech týdnech kolébání na velbloudovi obrátil na Melichara (Melchior): „Za chvíli budeme u bran Jeruzaléma, do Betléma je to už kousek. Neohlásíme se u krále Heroda?“

Melichar si posunul šátek, co mu padal do očí a pohlédl na Davidovo město: „Jest to moudré, ale byl bych opatrný.“

A Baltazar (Balthasar) přitakal: „Ano, jsem zvědavý, co Herodes řekne na to, že se mu tady někde zrovna narodil nový židovský král“ a promnul si bradu, která jej zasvrběla, už se těšil, až se po cestě pořádně opláchne a převlékne.

Herodes se podle očekávání polekal, ale nedal na sobě nic znát, naopak podivné cestovatele z východu zavázal slibem, že mu poví, kde to zvláštní dítě je, aby i on „přijda, poklonil se jemu“.

Po dlouhé cestě na velbloudech spatřili mudrci hvězdný blyskot nad jeskyněmi, kde pastýři nocovali poblíž svých stád. V jedné pak matka s chlapečkem a mužem a několika ovcemi a dokonce i oslíkem prožívali chvíle štěstí. Tak to je ten, kdo má být tak
významným podle předpovědí proroků? Tenhle chlapeček, ke kterému čichá ovce a líže mu prstíky kočka?

Ano, asi ano, hvězda svítila, nebo to byla ta konjunkce planet, která se několikrát opakovala… Věci neobyčejné se leckdy dějí tak obyčejně. A korunu tomu všemu dodal sen, který se všem třem, Kašparovi, Melicharovi a Baltazarovi zdál. Že se nemají vracet k Herodovi. A že by měli velbloudy vyměnit za osly, aby necestovali jako bohatí, ale jako obyčejní a nenápadní lidé. Ostatně osel je vytrvalý a ve zdejší krajině je doma stejně jako velbloud. A hlavně, není to mimochodník, takže se při rychlé jízdě nebude mužům dělat špatně.

A zřejmě právě odsud pramení přesvědčení, že šlo o mudrce, protože jenom moudrý se nechá poučit, netrvá na svém privilegovaném postavení a dokáže vyhodnotit plusy a mínusy. Ale hlavní zásluhou těchto mužů je nejspíše to, že jako jediní vyčetli z historických údajů, proroctví i hvězd, že se má vůbec Mesiáš narodit a také kde. Dozvěděli se to také pastýři betlémští, ale ty museli navigovat andělé, a Simeonovi a prorokyni Anně to musel říci sám Hospodin.

Takže to je tříkrálový příběh, ze kterého lze mimo jiné dovodit, že o skutečnostech se může člověk dovědět dvojím způsobem, něčím prostřednictvím, anebo na základě vlastního uvažování.

Josef Duben
povídka z knihy Věřím v kočku, a v život věčný
Celá kniha je ke stažení na webu Hoax