Oblíbená kočka, oblíbený autor

Ještě dodám… a místo. Číst vleže není marné, a jak se zdá, i kočka to má ráda. Někdy jí i předčítám. Ale občas si chce sama dočíst, jak je to dál. Ale pravda, brzo ji to zmůže. Například když jsem jí předčítal Chestertonův Návrat Dona Quijota. Kočky se v něm nevyskytují, zato hodně snah a touhy po ideálním světě, který mizí.

A jak že kočka čte? Podobně jako Kašpárek, který na chytré knihy usedal v naději, že moudro načerpá druhou stranou. Ovšem s tím rozdílem, že ona se knihy dotýká, podobně jako čtenář, a svými vnímavými tlapkami tak tajuplně na sebe nechává působit uvnitř zakletý text. A jak se pozná, že mu porozuměla? No, to se nepozná hned, ale…

Zrovna v tomto případě jsem to poznal zcela jasně, dnes v noci. Spala na křesle a několikrát vzdechla a jemně mňoukla, a mně bylo hned jasné, že ji dojal konec, kdy Herne najde Rosamund a ona mu řekne, že pořád doufala, že ji najde.

Knihovník Herne bral vždy všechno až příliš vážně, i roli v ochotnickém představení středověké hry, kde představoval Richarda Lví srdce. Ostatně ani tam nebylo nic k smíchu. Avšak nyní, když si vybavil Rosamundina slova, mu náhle veselo bylo. Najednou si uvědomil, že už není sám.

A vnímavá kočka to vážně pochopila, však proto pak ke mně tiše přiskočila a vložila mi tlapku do dlaně.

Josef Duben