Opičákův úsměv

Malý Makak rhesus ještě ani neměl jméno, když nešťastně přišel o matku a dostal se do rodiny v jedné asijské zemi. Tam si dojemného opičáka oblíbili, ale ostatní lidé ve vesnici makaky v oblibě neměli. Pořád totiž museli pečlivě hlídat všechno, co by tlupu těchto opic mohlo zajímat. A tak se sotva trochu odrostlý makak dostal do rukou majitele potulného zvěřince, který sestával z ochočeného divokého prasete, medvěda, mluvicího loskutáka a z několika hadů vystavovaných v primitivních teráriích.

Opičák dostal jméno Kosťa, což je domácká podoba jména Konstantin, a u majitele zvěřince se mu zrovna moc dobře nevedlo. Až jednou Kosťu objevil kdesi na středoasijském trhu ošetřovatel českého cirkusu, a zželelo se mu ho. Drezér zvířat, pro kterého ošetřovatel pracoval, mu povolil jej vzít s sebou. Naštěstí dovoz zvířete nebyl v té době nikterak problematický, a tak se stal opičák Kosťa českým opičákem, ba co víc, dokonce cirkusovým umělcem.

Co uměl? Například jezdit na poníkovi, kde se na sedle držel speciálních madel, a oblíbeným kouskem bylo, když na povel „Kosťo, salutuj!“ přiložil pravici k hlavě, jako že opravdu salutuje. Tehdy šel tento trik nacvičit snadno, Kosťa ho totiž už dávno uměl. Jak drezér jen pozvedl pravici, opičák se lekl a chránil si hlavu. Byl to smutný doklad toho, že ho onen předchozí majitel zřejmě vycvičil bitím. U cirkusů byl toho uchráněn, nicméně salutoval i nadále. Ale za předvedení svého kousku dostával za odměnou pamlsek.

Drezérovi ale vadilo, jak se při salutování krčil a cenil zuby, i když to diváci většinou považovali za úsměv. Kdepak úsměv. Proto si dal s Kosťou práci, trvalo to dlouho, než se přestal krčit, ale s úsměvem to pořád nebylo ono. Až na jedné štaci, kde cirkus stál celé dva týdny, se něco změnilo, Kosťa se začínal usmívat. Drezér si všiml, že za opičákem každý den dochází malá holčička. Jéje, aby se jí něco nestalo! Holčička se rozhlédla, zda ji nikdo nevidí, a pak normálně na opičáka mluvila. Pak vytáhla ruku z kapsy a strčila si něco do pusy. A pak nabídla i Kosťovi. S úsměvem. On si to opatrně vzal, byla to rozinka. A poprvé se doopravdy usmál.

Josef Duben