Otázky a odpovědi

„Kdo to je?“ volala kůzlátka, když se ozvalo zaťukání na dveře, za nimiž se už už těšil vlk, jak si na nich pochutná. Ovšem tón otázky: Kdo to je, či kdo je tam? může inspirovat někoho se zlým úmyslem, aby více či méně úspěšně předstíral, že je někdo jiný. Pokud jde o kůzlátka nebo děti, může zafungovat odpověď, že to je přece maminka nebo tatínek. Archetypální pohádkový příběh však nemá varovat pouze před možnými mimikry nepřítele, ale upozorňuje i na to, že existuje možnost se hrozícímu nebezpečí včas vyhnout a  nepříteli vůbec nedat šanci.

„Co to je?“ Tak se ptá dítě, pokročilejší žák či student. Někdy si však raději otázku nechají pro sebe, aby nebyli za hloupé. Často však ke své újmě. Podobné to může být i s otázkou „Proč?“ I když někdy příval otázek může svědčit o jisté lenosti se zamyslet a přijít na odpověď sám.

Zvířata také zajímá, co je co. Stačí pozorovat mláďata, a nakonec i dospělé. Taková slepice nakloní hlavu na jednu stranu a zadívá se na věc jedním okem, pak druhým a pak klovne, zda je „to“ k snědku. Kočka po chvíli pozorování postrčí pozorovaný objekt tlapkou… Je to živé, dá se s tím hrát? A někdy zvířata zaváhají, zda nebude lepší vzít nohy na ramena.

Člověk zřejmě klade otázky poněkud sofistikovanější. Tedy nejen „Kdo je tam?“ nebo  „Co to je?“ či k čemu to je, ale i třeba zásadnější: „Kdo jsi?“ Ovšem někdy může být z obdržené odpovědi docela „jelen“. Jako Mojžíš, když se do mluvícího hořícího keře otázal: „Kdo jsi?“ a dostal odpověď: „Já jsem, který jsem.“ No a o tom pak je vlastně celá Bible.

Ostatně úspěšnost lidské existence stojí na otázkách, ale také odpovědích. Nelze se neptat, to je jasné, ale je třeba počítat s tím, že zásadní je porozumět odpovědi, popřípadě umět rozpoznat mimikry nepřítele. To máme dost podobné se zvířaty. Ale pak je něco, co nás podstatně  odlišuje. Jen my totiž dovedeme položit otázku sami sobě: „A kdo jsem já?“

Josef Duben