Pes nemá větší hlavu…

…než kdo? Ano, je potřeba dodat srovnání, tedy pes nemá větší hlavu než kůň. A přesto se na něj dá „hodit“ určitě víc starostí, než na onoho pomyslného koně.

A je asi vhodné dodat, že velikost hlavy, tedy přesněji mozkovny a vůbec mozku, nemá vliv na inteligenci. Důležitá je šedá kůra mozková a množství buněk v ní, jak správně připomíná Hercule Poirot.

Nicméně, pokud jde o starosti, je určitě dobré spolehnout se na psa, neboť ten velmi dobře dokáže lidské starosti postavit do zcela  jiného světla. dovede je zkrátka relativizovat, Co je tak důležité, problém v práci, problém ve vztazích? Všechno musí stranou, pejskovi se chce jíst, chce si hrát, chce na procházku. Vše je zapomenuto. Jak jsou lidské starosti vedle těch psích ne snad malicherné, ale přece jen trochu jiného druhu. A ty lidské se přinejhorším dají odložit, a mnohdy se posléze ukáže, že to je nejlepší řešení.

Vrátím se k té větší hlavě, tedy ke koni. I on dokáže člověku v mnoha ohledech porozumět, i když toho moc nenamluví, leda zafrká či zafuní. Však i v pohádkách je nadán mnoha pro člověka užitečnými  schopnostmi a bývá zde schopen i lidské řeči. Ovšem proti psovi má velkou nevýhodu, a tou je ta velikost. Nemůže s člověkem sedět u jednoho stolu, a jít s ním na procházku třeba ve městě prakticky nelze.

Je tedy mnohem jednodušší a praktičtější svěřit své starosti naproti sedícímu psovi. A pejsek se zeptá na podrobnosti, ňafne, natočí hlavu, zvedne uši: „Řekni to, prosím, ještě jednou.“ A hle, člověk svůj problém formuluje srozumitelněji. A tím, že problém rozebírá, formuluje, je už blízek řešení. A pak psa pohladí a ten pochopí, že „poradil“ a nastaví se laskání, olízne ruku: „Viď, rozumíme si, už je lépe?“

Neodpustím si porovnání s kočkou, však mě už trochu znáte. Kočka lidské starosti relativizuje ještě dokonaleji. Pro ni jsou ty lidské věci úplně marginální. Přihmouří oči a řekne: „Podívej se na mě, vezmi si ze mě příklad. Taková věc mě prostě nevzruší.“ A v lepším případě, když člověk pochopí, nechá se pohladit a pro potvrzení, že to přece jen také chápe, mu olízne hřbet ruky. Možná ještě zívne, jako by dodala: „To tě, člověče, fakt tak bere? Ale ne…“

V tom jsou si tito druzi člověka, pes i kočka, podobní. Oba říkají: „Pohleď na mě! A co má v životě opravdovou cenu? No, mít někoho, komu se svěřit. Mít o koho se postarat… A co mi dáš dnes dobrého do mističky?“

Josef Duben
povídka z knihy Zvíře polidšťuje
Některé z knih spisovatele jsou ke stažení na webu Hoax