Pohled na zákony kočičíma očima

„Varoval mě tatínek, že nemám každému všechno věřit, a vždycky dodával: Možná, že maminka by
to neviděla tak černě, přece jen se častěji setkává s laskavějšími lidmi, zejména když má koťátka.
Zato my kocouři moc dobře víme, že lidé často jedno říkají, jiné píší, a přitom si myslí a dělají něco
úplně jiného. Po krásných slovech nepřichází krásný skutek, často jde jen o prázdná slova. Jak
jednou rozčíleně mumlal náš pán, když poslouchal rádio… zase jen mlácení prázdné slámy…“
Takhle začal svou úvahu o lidských slovech a zákonech kocourek Mourek. A pokračoval:

„Měj jsem štěstí, anebo neštěstí, že jsem se naučil trochu číst. Jak? No přece s naším Pepíkem. A
pak jsem i lépe porozuměl, o čem si on povídal se svým tatínkem. Někdy mě to moc nezajímalo,
například, když se bavili o fotbale, o historii či o astronomii. Fotbal moc nechápu, proč běhá tolik
lidí za jednou kuličkou, a proč se přitom ještě kopou do nohou. To, že se často válejí po trávníku, to
už je mi bližší. Historie je pro mě moc vzdálená, a astronomie, to je zase moc vysoko. Ale tuhle
vedli řeči o tom, že je zase nějak vylepšený zákon na ochranu zvířat proti týrání. Cože? zamňoukal
jsem. A Pepíkův táta se sice podivil, že mě to zaujalo, ale začal mi vysvětlovat, že to je zákon, který
už skoro třicet let říká, co se zvířátkům nemá dělat, co jim nedělá dobře, a co zase ano, a že když
někdo těchto předpisů nedbá, může být potrestán. Pak zamňoukal Pepík. Tedy, nezamňoukal, ale
zeptal se lidskou řečí, jak má být kdo potrestán, a co je tedy dnes tak nového.

Tatínek se asi nechal trochu unést, neboť dost nahlas pravil, že z pohledu filosofického jsou
takovéhle neustálé konstrukce a vylepšování poněkud na prd. Že by přece stačilo napsat: Je nutno
chovat se ke zvířatům ohleduplně, k hospodářským i těm, co má člověk doma, a se znalostí jejich
potřeb. A hlavně si uvědomovat, že to jsou živí tvorové a naši příbuzní. Jenže místo toho se stále
popisují speciální situace a vymýšlí se, co se smí a nesmí a za co je jaký flastr, který se stejně
nikomu nepřilepí, jen se tím lidi straší a spousta dalších se tím živí. Ostatně podobně je tomu i s
mnoha dalšími zákony. Na to se ozvala Pepíkova maminka, která mi šla zrovna nasypat do mističky,
že kdyby lidé dodržovali Desatero, že by to docela stačilo. Mít rád svého bližního, už z toho
všechno vyplývá, ne?

No ale co je tedy nového v tom dneska vylepšeném zákoně? zeptal se Pepík. Tatínek si povzdechl a
stručně se do toho pustil. Že asi největší radost je z toho, že se v zákoně objevil pojem množírna, a
to že se týká lidí, kteří drží pejsky a kočičky ne pro své a jejich potěšení, ale jen na kšeft. No, na
kšeft, nakonec proč ne, jenže „množírna“ to znamená ošklivě, a ve špatných podmínkách. A to se
nesmí. Proto je i možné zvířata odebrat lidem, kteří se o ně nedobře starají. Také útulkům se slibují
nějaké peníze, nařizuje se dokonalejší evidence a tak dále. Když se člověk na předpisy podívá blíže,
překvapí ho leccos. A Pepík i já jsme byli zvědaví, co třeba. A tatínek si tedy otevřel počítač a
pravil, že když tedy chceme, řekne nám to. Chvilku lovil myší, to se mi líbilo, a když to našel, tak
povídal, že se například nesmí mazlit se s opicemi na veřejném prostranství. Cože??? No, že se na
veřejnosti nesmějí venčit velké šelmy ani lidoopi, a nikdo se s nimi na veřejnosti nesmí mazlit. A
pak třeba, že se od roku 2027 nebudou smět chovat slepice v klecích. A pak jsou tam ustanovení,
která v podstatě způsobí zákaz cirkusů. Že nebudou drezury šelem, tedy lvů, tygrů a medvědů, ale
ani zeber, a tak dále.

A Pepík se zeptal, zda je to dobře nebo špatně. A tatínek si zase povzdechl, že to je těžké, že většina
zákonů je myšlena dobře, ale že ty samotné předpisy nic nevyřeší. A navíc se o některých dá říci, že
byly vymyšleny s postranními úmysly. Ale že pak mají v novinách o čem psát, a hlavně o tom,
jakou pokutu je možné někomu napařit, jenže nakonec se stejně žádná velká neuloží. Problém je v
tom, že člověk by si měl jaksi sám umět uvědomit, co je dobré a slušné a ohleduplné. A když toho
lidé nejsou schopni, žádný sebepodrobnější předpis nepomůže. A čím je podrobnější, tím se jím
hůře prokousává, a také se do něj dá nenápadně zapracovat něco pokoutního. Pokoutního? No, něco
zdánlivě zvířatům prospěšného, ale přitom to je ku prospěchu především nějaké skupině výrobců
nebo obchodníků. Mno, povzdechl si Pepíkův tatínek potřetí.

„Mňau, mňau, tak to už je pro mou kočičí hlavičku trochu moc. A říkám si, zda dar řeči a písma
není spíš na obtíž. Nemám to radši zapomenout a zůstat si u svého mňoukání, předení, no a někdy
také zasyčení?“

Co k tomu dodat?

Josef Duben
povídka z nové knihy Byl večer a bylo jitro, den pátý
Kniha je k dostání mailem přímo od autora, stačí napsat na: [email protected].
Některé z knih spisovatele jsou ke stažení na webu hoax.cz