Polibek věčnosti

„Věčné mládí“ se nehraje. Nekoná se, i když bylo na repertoáru už celá léta. Nějací herci, patřičně nalíčení, by se možná i našli. A kdyby se neobsadilo prvních pět řad v divadle, dále sedící diváci by nic nemuseli poznat. Pravda se sice dá tutlat i delší dobu, ale napořád ji ututlat nelze. A navíc se tenhle „kus“ týká pouze lidí.

U zvířat, aspoň u volně žijících, je jasné, že rozverné mládí trvá poměrně krátce, omezené je i období plné síly, tedy období, kdy takoví jedinci požívají respektu. A pak následuje stáří, které bývá opět docela krátké. Milosrdně krátké. Zvířata v dobré kondici a v příznivých podmínkách se dovedou vyrovnat i s leckterými nemocemi, dokonce se i léčit pojídáním léčivých bylin či kořínků, kočky prý i předením, ale ukončení svých dnů přijímají filosoficky, aspoň to tak vypadá, viděno našima lidskýma očima.

Jakmile se ale zvířata dostanou do péče člověka, tedy jsou chována v zajetí, jak se ještě nedávno říkalo, tak se jejich páníček či chovatel s jejich, ve velké většině, kratším věkem vyrovnává těžko. Usiluje o léčení a vyléčení, často i za cenu velkého utrpení léčeného. Existují přijatelné kompromisy, když je možno účinnou léčbou dosáhnout úplného vyléčení, zejména u mladšího jedince. Vím, o čem mluvím, naší kočce před šesti lety vyoperovali nerozpustné močové kameny. Ano, všechno má své meze. Ale kde?

Možná je na místě si připomenout, co často čeká člověka, který by v kritickém okamžiku možná rád řekl: „Neoperovat, netrápit!“ Ale většinou už nemá šanci. Tak tedy aspoň zvířata ušetřit, a neusilovat o to falešné věčné mládí, které posléze končí jako „nekonečné stáří“. A respektovat „polibek věčnosti.“

K těmto, věřím že ne pesimistickým, ale realistickým úvahám, mě přivedlo několik vlastních příběhů a zkušeností sdílených. Lze snad ale dodat, že, naštěstí, existují stále takové věci mezi nebem a zemí, které člověk ovlivnit nemůže. Ano, naštěstí.

Josef Duben