Potutelné tele…

– Nechtěl jsi vyprávět o teleti potulném, toulavém či zatoulaném?

– No, to přesně ne, možná se toulat chtělo, ale spíš se jen odtoulalo, a přišlo mi, že je spíš i trochu potutelné.

– Jako že něco tutlalo?

– Tak nějak. Ode všeho trochu. V podstatě to bylo telátko chápavé, ale odvážné a učenlivé. Takhle to bylo:

Měl jsem kdysi na starosti stádečko krav, a k nim pochopitelně patřila i telata. Telata narozená v zimě, pod střechou, a pustit je do výběhu se dalo, až se trochu umoudří počasí a poporoste tráva.  Až konečně nastala ta pravá chvíle, tráva už povyrostla, a i neznalý by řekl, že teď, teď je čas na pastvu. Krávy se hned začaly pást, jenže telata se vesele rozeběhla, skákala, nu, jako telata, ocasy nahoru, a travou jen probíhala sem a tam, matky nematky. Tak začnou se už pást, než všechno zválejí? Usedl jsem na klády ohrazení, když tu se jedno tele ke mně zatoulalo, či spíš přiloudalo. Bylo zvědavé, co to tam dělám.

Tak se ho ptám, proč se nepase. Podívalo se na mě těma krásnýma očima, ale také s otázkou. Aha, pomyslel jsem si, ty chceš asi vědět proč, a abych ti ukázal jak. Myslelo to vážně, nebo to byla poťouchlost? Slezl jsem tedy, a ukazoval jsem telátku, jak se má pást. Sklonil jsem se a tvářil se, že trávu ukusuji, ve skutečnosti jsem ji trhal, ale vzápětí jsem si ji vkládal do úst a rozvážně žvýkal. Sledovalo mě pozorně, s nakloněnou hlavou. Hledělo na toto dění přesně tak, „jako tele na nový vrata“. Ale začalo mě napodobovat. A přišlo trávě na chuť! Takže odpověď na ono „proč“ si našlo samo.

Po chvilce na mě telátko mrklo, řekl bych, že tak nějak potutelně až poťouchle, a odskotačilo mezi vrstevníky. A během minutky dvou je všechny naučilo se pást. Rozhodně neprozrazovalo, že to odkoukalo ode mě.

Není to důkaz, že i tele může být za jistých okolností trochu poťouchlé a i potutelné?  Anebo to je pouhý příklad, že příklady táhnou?

Josef Duben