Pozorování obyčejných ptáků

Ale který pták je obyčejný? Leckomu se možná vybaví vrabec domácí, popřípadě vrabec polní, i když je asi třeba dodat, že je jich poslední dobou vidět stále méně. Ale ještě pořád se dají vrabci zahlédnout a hlavně zaslechnout, jak se vesele ozývají z šípkových keřů, z pámelníků či zimolezů lemujících zahrady, či z trnek na mezích, tedy dnes většinou jen na  okraji polí. Po chvilce se  pak náhle vznesou a třepotavým, zdánlivě nemotorným letem se za charakteristického pokřiku přemístí do jiného křoví.

Dalšími obyčejnými ptáky, kteří žijí v blízkosti lidí, jsou především různé sýkory, ale také hrdličky, i když ve městech myslím by tomuto výčtu vévodili holubi. Obyčejnou je už straka, a leckde i sojka, a to jak ve městě tak na vesnici. Ale snad nejobyčejnějším, kterého nikdo nebere moc vážně, je kos. Už na zimu moc neodlétá, a když, tak ne daleko, jen po Evropě, většinou přezimuje u nás, a zjara tak krásně zpívá.

Kosy pozoruji rád, jsou velcí, vydají tak za tři vrabce nebo sýkory, a snad díky tomu nejsou tak plaší. Před člověkem, tedy v tomto případě přede mnou, kos hned neodlétá, naopak si běhá docela bez obav a dokonce přichází téměř na dosah. Spíš by se dalo říci, že přibíhá. Jeho pohyb je charakteristický. Přiletí a zvedne ocas, zřejmě jak zabrzdil. Rozhlédne se na všechny strany, aby vzápětí  sklopil hlavu a rozeběhl se, a opět se postaví. Poté se rozhlíží po případném nebezpečí a také po potravě. Teď na jaře bývá ke spatření kos s kníry, to když nasbírá hodně suchých travin a zcela nenápadně si je vleče na hnízdo. Jindy zase usedá na větve nebo na vyvýšená místa, kde pak dává o sobě vědět výrazným zpěvem: „Zde je to moje teritorium.“

Kos je mi sympatický, protože je zvědavý. Nebo zvídavý? Přiběhne na pár kroků, zastaví se, často nakloní hlavu a zahledí se jedním okem. Ano, má oči na obou stranách hlavy, tudíž se nemůže dívat upřeně oběma, jako lidé, anebo sovy. Upřený pohled sovy působí poněkud znepokojivě. I když, kolikrát má člověk  příležitost hledět nějaké sově do očí, pokud není v zoologické nebo ve Valdštejnské zahradě?

Také se mnohem častěji setkám s pohledem kosovým. Mrkneme na sebe, tedy já mrknu, kos moc nemrká, i když to umí spodním víčkem, ale jistým pohybem hlavy dá najevo, že mé mrknutí zaregistroval. Zapískám na něj. Nejdřív se trochu podiví, ale zřejmě usoudí, že mi to moc nejde a odletí na větev ořechu nebo na třešeň, kde mi vzápětí ukáže, jak se to dělá, jak se doopravdy zpívá. A když se jeden unaví, rozezpívá se druhý, však nám jich po zahradě skáče, zpívá a hnízdí povícero.

A kosy má ráda i naše kočka. Nezlobí se, ani když jí chodí zobat granule z její venkovní misky.  Pozoruje je, podobně jako já, a to posléze i čerstvě vylétlé mladé. Dokonce i na ně dává pozor, aby se jim nic nestalo, sleduje, jak se skrývají pod větvemi keřů, a podle mě jim říká: „Však se ničeho nebojte, já dávám pozor.“

Ovšem ne každá kočka je takto dobrotivá. Inu, není kočka jako kočka, podobně jako není člověk jako člověk.

Josef Duben