Pozorování vos

Pozoruji vosy rád. Už jako kluka mě fascinovala jejich těžká polapitelnost, jak dovedou rychle měnit směr, okolo případné dobroty kmitají ze strany na stranu, aby náhle zamířily vpřed. Upadnou-li do vody, dovedou okamžitě vzlétnout, nesmočeny, jen k tomu potřebují trochu prostoru. Případně se otočí na záda, trochu se stočí do podoby loďky a chvilku i plují. Když  jsem jim nabídl prst, přijaly to, no nepoděkovaly, ale nepíchly mě nikdy.

Podobně jako přírodní národy jsem empiricky zjistil, že se dá do jisté míry vycházet po dobrém i s potenciálně nebezpečnými živočichy. Jasně, ne úplně vždy. Například ale na vosách lze vyzkoušet, že jistá vstřícnost může mít efekt.

V postupujícím létě u snídaně vos přibývá a jak si s nimi efektivně poradit? Buď odpoutat jejich pozornost, nebo si vykoupit klid tím, že jim poskytnu jako úlitbu kapku medu na kraj talíře. Funguje to. A vyzkoušel jsem to i s kouskem masa při grilování. Ovšem spolustolující se mi smáli a tvrdili, že vosy ke stolu lákám. Tak tedy onu obětinu doporučuji dát někam dál, a sklenici s medem přikrýt hned po namazání chleba nebo housky.

Ostatně podobně to asi dělali naši pradávní i nedávní předkové, když si všimli, že jejich poloochočení psi či „dovolené“ myši dají pokoj před stanem či jeskyní, když jim hodí kousek potravy nikoli na krok od ohniště, ale o větší kus dál. Ba dokonce že je lepší zbytky odnést ještě dál a uchránit se tak před leckterou divokou šelmou, třeba medvědem. No a když to může fungovat s malými i většími potížisty, proč by to nefungovalo i se silnějšími a nebezpečnými sousedy, že? Má to však háček, Silnější se rozdělení  posléze dožadovali, pak to považovali přímo za své právo a slabší pak přemýšleli, zda si to dělení ještě mohou dovolit. Ano, s jednou vosou se člověk docela rád podělí, ale když jich přiletí tolik, že krajíc už není vidět, nejlepší je asi utéct. Podobně to bude asi s agresívními sousedy, a to by mohlo být vysvětlením onoho stěhování národů před staletími.

A blahobyt vždycky znamená i riziko, a to se týká i přílišného sdílení, ve městech například s potkany. Ostatně již v Antice někde byl, zajisté ne všude, neúměrný blahobyt, a na neschopnost se vymanit ze závislosti na věcech upozorňovali filosofové a tvrdili, že ideálem by bylo mít svých věci jen tolik, aby bylo možno říci: Omnia mea mecum porto, všechno své si nesu, čili, moci to posbírat a jít.

Hle, jaké úvahy člověka mohou napadnout při pozorování zvířat! Malých, velkých i zmíněného hmyzu. Například z popsaného soužití s vosami: Je možné se podělit, ale raději v menším měřítku, a obecně, naučit se na věcech příliš nelpět, a pozor, při pozorování vos moc nemávat rukama.

Musím ale dodat, že pro má pozorování a líčení vosí mírumilovnosti nenacházím ve svém okolí zrovna moc pochopení.

Josef Duben