Překvapení na vrbě

Mám malý úkol pro dobré pozorovatele: Najděte do pěti vteřin něco, no něco nečekaného na vrbě! Ne, kdepak, nebude to nějaká namalovaná straka, kvapem jsem totiž fotil černou veverku. Ukrývala se mezi tenkými větvemi vrby, takové té řezané na hlavu, jako od Josefa Lady. Ale než jsem stačil lépe zaostřit a zmáčknout spoušť, byla pryč…

Zůstala jen otázka. Co ta veverka na vrbě vůbec pohledávala? Že by byla zvědavá? A na co? Pravda, na starých a poněkud rozeklaných hlavách vrb u potoka bývá živo, zjara na nich často vídám posedávat divoké kachny, jak se snaží najít místo pro hnízdo. Jenže to se jim podaří jen zřídka. I tu straku na vrbě lze někdy také spatřit, nemluvě o ostatních opeřencích. Ale veverku? Navíc mezi ročními tenkými větvičkami?

Tak co tedy ta veverka mohla na vrbě pohledávat, téměř skoro zapletená mezi větvičkami? Stačilo se však jen trochu víc porozhlédnout, tedy poněkud pozorněji, a už bylo jasno. Na staré jabloni, jen o kousek dál, se krčil v rozsoše velký kocour od sousedů a veverku soustředěně sledoval.

Jak to nakonec dopadlo? Veverka zlehka přeskočila na plot a odpelášila po něm do bezpečí po ještě tenčích větvích blízkých olší. A kocourek chvíli dělal jakoby nic, jak už to kočky dovedou, lehce se snesl na zem a důstojně odkráčel k misce, kde má vždy něco dobrého k snědku.

A poučení? Pro mě, a zřejmě i pro veverku. Je dobré umět se pořádně dívat! Aby nám neuniklo nic pozoruhodného a abychom se včas vyhnuli nebezpečí.

Josef Duben