Proč? No prostě proto… že

…kočka nastavuje člověku zrcadlo. Ostatně jako spousta jiných zvířat. Ale přece jen asi
více sofistikovaně. Proto se o kočkách tolik píše a proto tolik snah chápat jejich uvažování
a jejich duši.

Takové opice, především ty větší jako šimpanzi, nebo orangutani (orang utan znamená
lesní muž) či gorily člověka připomínají nejen vizáží, ale často i svým chováním.
Vynalézavostí, věrností, promiskuitou, z našeho pohledu i škodolibostí či plýtváním, ale
také péčí o svůj vzhled.

Nicméně u lidoopů se pozorovatel na první ani druhý pohled nesetká s tajemstvím, s
významným mlčením, úsporná mimika opicím není vlastní. A je třeba přiznat, že ani
výrazná elegance. Slyšel někdy někdo, že by se někdy někde mluvilo o elegantní či krásné
opici? I když ano, jsou výjimky. V souvislosti s opicí se mluví spíše o hbitosti či
mazanosti, anebo se říká, že ji někdo měl, tedy že byl podroušený a chováním dozajista
nepřipomínal elegána.

Zato kočka je synonymem mrštnosti a elegance. Pohyby atraktivní dámy se přirovnávají
k pohybům kočičím a sexy mhouření očí připomíná kočičí pohled. Dítě je zase dojemné
jako koťátko, ale když se šklebí či divoce skáče, je to opičátko.

A pozorně se podívejme, jak se lidé chovají v přítomnosti koček: jedni se jim snaží
přiblížit, získat si jejich přízeň, mňoukáním, voláním, jiní kočku pozorují a čekají, co ona,
přijde se otřít o nataženou ruku? Nebo je s respektem jenom pozorují. Jiní se odvrátí,
prostě ty svébytné tvory, kteří je s jistým odstupem pozorují, nemají rádi.

Zkrátka v zrcadle kočičích očí si může člověk uvědomit, jaký je. A někdy to může být
zjištění nemilé, ale pokorný a empatický, ten se dozví, že každý jedinec na světě má svou
cenu, je osobou či přímo osobností, která si zaslouží respektu. A také, že nemusí každou
bytost vlastnit a stačí jen v její přítomnosti být…

Josef Duben
povídka z knihy Věřím v kočku, a v život věčný
Celá kniha je ke stažení na webu Hoax