Proč nosit psovi…

Ve škole jsme brali přísloví. A já jsem si vzpomněl, jak babička říkávala, že tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu, až se ucho utrhne. Tehdy jsem to moc nechápal. Anebo nechtěl pochopit? Ostatně mi nebyl moc jasný smysl mnoha přísloví, ale toto jsem nakonec pochopil, a docela dobře.

Tatínek si občas rád zašel pro pivo do hospody, chodil se džbánkem, takovým červenohnědým, a měl to jen kousek, cestou ani pěna nespadla. Ale jednou večer se vrátil už za pár minut… a dost otřesený. V křečovitě zaťaté ruce nedržel džbán, ale jen jeho ucho.

Pak vypravoval: „Ušel jsem kousek, a tam, kde nesvítí lampa, zaslechnu za zády motorku. Nezpomaluje, jdu sice vlevo, ale přesto radši ukročím ještě dál na krajnici… Najednou křáp, div jsem neupadl, slyším přidávat plyn a jezdec byl v čudu. Ruka mě brní, podívám se na ni, a držím už jen ucho. Džbánek nikde, jen pod nohama mi praskají střepy. Kroutím zápěstím, díky Bohu vše v pořádku! Jen nemám džbán ani pivo. A už ani chuť na něj.“

Připomnělo mi to ono přísloví o džbánu a uchu… Ucho se utrhne z důvodu únavy materiálu, anebo třeba právě takhle? … Když jdeš se džbánem za šera, dej pozor, blíží se příšera! Tatínek řekl, že je to sice hezké, leč každé přísloví mívá i přenesený význam. A že tohle mé přemýšlení má skoro stejný efekt, jako nosit psovi do Atén.

– Jakému psovi do Atén a co?

– Ne psovi! Nosit sovy do Atén. Tím se totiž rozumělo, že nosit do Atén sovy, které byly symbolem moudrosti, by bylo zhola zbytečné, neboť Atény byly proslulé koncentrací učenců, to jest moudrých lidí. Ale existuje i podobné přísloví, označující stejně marné či zbytečné konání, „nosit dříví do lesa“.

Tak jsem to teda nakonec pochopil, z čehož měl tatínek radost, jak jsem usoudil z jeho poznámky:

– A já mám radost, když mohu odpovědět, a odpověď je, zdá se, dobrá… ostatně takhle nějak to je napsáno i v Knize přísloví.

Josef Duben