Prosím, nezapomeňte na mě!

Kočka dovede skoro všechno, co člověk. I něco navíc. Třeba umí předvídat počasí, že do
deseti minut začne pršet. Nebo zcela bezpečně pozná, když jí jdu dát něco do mističky. A
když má sama potřebu či chuť něco dobrého oblíznout, dojde si pro mě, mňoukne, zakývá
hlavičkou, ukáže směr, jako že kudy, popojde, zda ji následuji a dovede mě tam, kam
chce.

Mou ženu zase upozorní, že jí někde vrní mobil. Pravda, se čtením má kočka problém, ale
myslím si, že kdyby chtěla, jistě by to zvládla. Ale nepotřebuje to, dovede číst totiž
mnohem lépe. V našich očích. Anebo dovede číst z lidských pohybů, gest. A s tím souvisí i
psaní, které ve smyslu lidského čmárání po papíře nebo ťukání do klávesnice nepotřebuje.
Občas ale také něco napíše, když přes klávesnici přeběhne. Například onehdy napsala
vzkaz panu šéfredaktorovi časopisu Naše kočky: „yiiiiooooo“.

Ale jsou chvíle, kdy člověk kočce může způsobit problém, a ona, chudák, je i se svými
komunikačními schopnostmi vedle. Třeba když někdo někde kočku zavře, odkud sama
nemůže. Může se to stát nedopatřením, to asi nejčastěji, anebo o tom člověk v tu chvíli sice
ví, ale pak jí zapomene otevřít. Všechny naše kočky, i ta současná, občas rády navštívily
komoru i půdu, nejspíš aby prověřily, zda tam třeba něco nepáchá nějaká myš. A také se
několikrát stalo, že jsme tam nějakou zapomněli. A pak jsme večer nešťastně u mističky
volali „poběž na masíčko“, a nic. Než si někdo vzpomněl na chuděrku zavřenou.

A přitom je pomoc tak snadná, dalo by se to nazvat inspirací z hotelu. Vystřihl jsem
z tvrdého papíru obrázek kočky, který se za ocásek zavěsí na kliku na znamení, že je číča
uvnitř. Ovšem má to háček, chce to si všimnout, že tam vběhla!

Josef Duben
povídka z knihy Věřím v kočku, a v život věčný
Celá kniha je ke stažení na webu Hoax