…sed libera nos a Malo

To si přejí děti, aby je tatínek, ale i maminka chránili před vším zlým, i před Zlým. A tak se i modlí křesťané, na konci Otčenáše v české verzi říkají … „a zbav nás od zlého“. Není snadné se mu bránit, ani pro rodiče, a natož pro děti, proto ta prosba. Ale dokud člověk žije, je vždy naděje… Než nastane „dobrý konec“.

Lidský život je většinou delší, než život kočky, proto je víc času si na životní změny zvyknout, vyrovnat se s končícím dětstvím, zjistit, že naděje vkládané do nabyté dospělosti a do zdánlivé svobody bývají liché. Je dost času vyrovnat se s neúspěchy a stihnout si uvědomit, že úspěchy v práci i v životě bývají leckdy dočasné, ale také, že kondice a síla mají své hranice. A posléze přijmout fakt, že život končí. Mnohdy tak kvapně, že se ani na onen Konec, či nový Začátek člověk nestačí připravit.

S výjimkou některých želv, slona, či třeba papouška žako, se zvířata okolo nás dožívají podstatně méně. A sem patří i kočka, pes a jiná domácí zvířata. Čím bližší vztah k nim člověk má, tím je jejich smrt smutnější, dojemnější, vždyť jde o členy rodiny. Skoro každý chovatel, ať již kočky, psa či jiného zvířecího miláčka, prožívá při jeho odchodu dilema, zda si pořídit další zvíře a zase se bát smutného konce. Bývá to těžké rozhodování, ale většinou zvítězí touha po dojemném zvířecím pohledu odněkud z koutku, z křesla nebo z polštáře, po zapředení. A někdy i rozhodne „náhoda“, že třeba kočka jaksi sama přijde a usadí se… To byl i náš případ.

Avšak kromě domácích zvířat, se kterými se sdílí dům, jsou i zvířata volně žijící v okolí, s nimiž do jisté míry sdílíme teritorium. Zdá se, že žijí svobodněji, volněji, ovšem i se všemi riziky z ho vyplývajícími, a v důsledku toho asi také poněkud rychleji. Při pohledu na ně si člověk uvědomí, jaká to je vlastně dokonalá alegorie lidského života. Roztomilé dětství, trochu nezkrotné mládí, někdy veselá, jindy až zpupná dospělost. Dotyčný, ano, mám na mysli kocourka, jistě to leckdo již poznal, se totiž pohybuje periodicky po naší zahradě, s naší kočkou se pozdraví, a když nemá nasypáno v mističce, pověří ji, aby nám to zašla připomenout, sám se asi ostýchá, anebo přímo bojí?

Felixe, tak tomu černobílému pěknému kocourovi říkáme, jsme jednu dobu nechávali i vstupovat do domu, ono to ani jinak nešlo, když se neptal a prostě chodil dvířky naší kočky. Ale už jsme od toho upustili, protože uvnitř mocně značkoval a navíc po nocích „křičel“. Bylo to zvláštní, když jinak je tak plachý, že nás k sobě nikdy nepustil ani na dva metry, natož aby na sebe nechal sáhnout. Tak se teď se Sísou kamarádí jen venku. Pozorujeme jej, jak se tu promenuje po kocouřích hrátkách, tu vítězně, tu je trochu pocuchaný. Ale vždy se vylíže.

Nicméně už začíná být vidět, že není žádný mladík. Zejména včera, když si přišel pro něco na zub, tak spíš přikulhal, napadal na levou přední tlapku a i levá zadní mu trochu podklesávala. Ale k misce vyskočil, najedl se a pak s naší Sísou posedávali na zápraží. Říkal jsem si, že se kocourek jistě vylíže i tentokrát… Dnes, kdybych nevěděl o jeho včerejším pajdání, ani bych si nevšiml lehkého zaváhání, když se s naší domácí číčou zdravili. Zatím dobré. A tak si přeji, za sebe, i za kočky „sed libera nos a Malo.“

Josef Duben
povídka z knihy Čekání na vítr
Celá kniha je ke stažení na webu Hoax