Škoda mluvit…

Docela často přemýšlím o tom, co mi chce říci tu po zápraží poskakující kos nebo rehek anebo kočka, která se na mě otáčí přede dveřmi, přičemž může klidně proskočit speciálními kočičími dvířky. Co chce říci kamarádův kůň, když mu strčí nos do dlaně a frkne?

Jasně, vím, že rehek mi říká, abych si na něj dal pozor, kos, zase, že bych měl přisypat kočičí granule do misky, protože ty on také rád. A kůň? Že je mu s pánem dobře. Podobně i kočka, utvrzuje se, jestli ji mám opravdu rád, a přesto jí otevřu.

Často ale zvířata také mlčí. Skoro mlčí. Tedy kromě ptáků, kteří tu zpívají, tu vydávají varovné jakési skřeknutí. No, zkrátka je to tak, že úměrně situaci dovedou zvířata vydat jakýsi signál, ale dost úsporný, a určený víceméně omezenému okruhu posluchačů, popřípadě pozorovatelů. A proto živočiši někdy, jen tak zavrčí, zamručí, anebo jen tak ňafnou, jako kdyby slovy šetřili. K čemu tolik slov? E? Vždyť i lidé leckdy řeknou místo: „No a co?“, jenom ono „E“. A tak i kůň řekne Milošovi do dlaně „Pf“.

Vybavuji si jednu vzdálenou tetu, velkou hráčku mariáše, která, když měla špatný list, místo, aby si na rozhoz postěžovala a použila málo vybíravých slov, jen podotkla: „Škoda mluvit, radši huhňat“. A tak si myslím, že podobně, aspoň s námi lidmi, komunikují naše zvířata. Dobře vědí, že jim umíme porozumět, jejich náznakům, a když ne, tak jen tak zahuhňají, mňouknou, zavrčí nebo zapředou.

Pravda, někdy je opravdu škoda slov. Spoustu věcí, pocitů, libých i nelibých lze vyjádřit úsporněji, a nakonec i výstižněji. A možná i ohleduplněji a také něžněji…

Josef Duben