Ticho

Ticho, čili absence zvuků, není v přírodě ani ve městě příliš obvyklé. Někdy může ticho předcházet hrozícímu nebezpečí, zejména pokud jde o ticho před bouří, nebo před útokem, ale pozor, ticho může nastat i když všechno pomine, když je po všem. A takové ticho může navozovat pocit bezpečí a úlevu. Takže záleží na okolnostech.

Proč je ticho tak oceňované, a zároveň je vnímáno jako poněkud kontroverzní? Stačí se podívat na spící koťátko a pak na číhající kočku. Klid a bezpečí v kontrastu k napětí a nebezpečí. Dobrá, ticho je absence hluku, ale také je  dobrou příležitostí k usebrání se. Ke komunikaci a vyjádření emocí či prosby je ale většinou třeba nějaké zvuky vyluzovat… Opět se stačí podívat na kočku, tedy dospělou, kotě tak trpělivé není, to „mluví“ hned. Dospělá kočka usedne u misky a čeká,  jen se občas poohlédne, zda ji sleduji, zda už jsem se dovtípil, proč že čeká u misky. Totéž předvádí před skříní, kde ráda odpočívá. A mlčky čeká, až jí otevřou. Až po chvíli, když její člověk nereaguje, pokývne hlavou směrem k předmětu své touhy, a když pořád nic, tak pak mňoukne. Podobně i pes, který štěkne. I když mi přijde, že se pes svých tužeb domáhá dříve, a i trochu hlasitěji. 

Zajímavé bývají výzvy k tichu! Většinou poměrně hlučné. „Ticho!“ „Ticho tady bude.“ Vskutku legrační bývaly hravé vybídky k tichu někde ve společné ložnici: „V kostele nastalo hluboké ticho, největší osel promluvil řka…“ Vzápětí  se obvykle ozval něčí hlas: „Teď!“  A poté vypukl ještě větší halas a smích: „Jasně, největší osel už promluvil.“ Až to onen vyzyvatel, většinou pověřený, aby ticho v pokoji zajistil, nevydržel a zoufale zvolal: „Všichni ste voslové!“

Nicméně, i když je ticho z mnoha důvodů oceňované a považované za žádoucí, dlouhotrvající ticho může být podezřelé, a také z mnoha důvodů. Mlčí ten, kdo se nechce prozradit, nebo nechce nic prozradit, mlčí ten, kdo něco chystá. Dost podobně jako ten, kdo ve snaze odpoutat pozornost od svých úmyslů, všelijak hlučí a mluví a mluví. Těžká věc. Je třeba být stále ve střehu.

Jako jeden osel u jednoho českého cirkusu, který sice v manéži nic moc nepředváděl, ale ve stáji… jak tam vnikl někdo neznámý, hned se ozval. A to tedy bylo hýkání, že by probudilo i mrtvého. Že to byl ten největší osel? Kdepak, ten nejpozornější! Takže jak vidno, i osel může svým projevem zachránit před nebezpečím, podobně jako ony pověstné husy, které kdysi v Římě svým kejháním upozornily obránce Kapitolu, že se k nim nocí tiše plíží Galové.

Josef Duben