Trapná příhoda s Benem

Máme doma krátkosrstého ohaře Bena. Je mu už dvanáct, ale pořád je hravý a  radostný. Jen má jednu malou vadu – trpí plynatostí, jak by řekla máma, prostě děsně prdí, jak bych řekl já. Jeho – s prominutím – pšouky jsou o to zákeřnější, že nejsou slyšet, ale jen cítit.

          A to výrazně!

          Oblíbeným kouskem našeho Beníka je zalézt si v kuchyni pod stůl, který kryje až na zem dlouhý ubrus, a tam zničehonic vypustit zákeřného ticháčka. Nedělní rodinný oběd tím získá hned na zajímavosti.

          Ale to nic není proti příhodě s mojí učitelkou angličtiny.

          Jelikož jsem v poslední době dostal z angliny několik pětek za sebou, zařídila mi máma doučování. Jedna starší paní, která žila nějakou dobu v Anglii, k nám začala dvakrát týdně chodit domů, aby mě pocvičila v konverzaci a slovní zásobě. Většinou jsme se učili v kuchyni. A jednou takhle sedíme a šprtáme se slovíčka, když v tom se zpod stolu vylinul hrozný puch. Bylo mi hned jasné, co se stalo, tak jsem odhrnul cíp ubrusu a zvolal: „No fuj, Bene!“

          Jenže, Ben pod stolem nebyl…

          Nastalo rozpačité ticho. Trapnost by se dala krájet. Byli jsme v kuchyni s učitelkou jen sami dva a pod stolem se nenacházel žádný pes, na něhož by se dalo to upšouknutí svést.

          Učitelka se křečovitě usmála a začala vykládat o nepravidelných slovesech.

          Dodnes nevím, jak to vlastně tenkrát bylo doopravdy. Jestli si ulevil ten mizera Ben a pak se nepozorovaně odplížil zpod stolu pryč, protože už v tom zamořeném území nemohl sám dýchat. Anebo jestli mám z toho ticháčka podezírat svou ingliš týčr…

Jáchym Jelínek, 12 let, Praha
Úvodní foto: Freepik