Už to vím, aneb výklad snu

No tak dobře, já ti to tedy povím, říkám kočce, která si sedla naproti mně s otázkou v očích. Bude to dialog a chvílemi monolog:

– Jé, to je tesařík, nádherný, červený. Takové krásné uši jsem ještě neviděl. A je v pavučině! Počkej, zachráním tě!

V tu ránu sebou začal tak mrskat, až spadl na zem a… přejel ho sekačkou muž, kterého jsem si prve nevšiml.

– No teda, vy jste ho snad zabil!

Překvapeně se díváme oba, i onen brouk tesařík. Žije, vydechli jsme, i ta dívka, kterou jsem zachránil chvíli před tím. Ale tesařík přece jen došel úhony, neměl už uši.

– Vy jste mu je usekl, teď bude jako ten člověk z knížky!

– Pantáta Bezoušek?

– Ne, Pierre Bezuchov.

– Vojna a Mír? Vy jste to četl?

– Já? Ne. Ale trochu znám obsah. Brali jsme to ve škole. Čtyři díly, čtyři svazky, kdo by to četl? Podobně jako Prousta Hledání ztraceného času. Ostatně to je teprve slov.

Tesařík se poněkud udiveně vzdálil, v podstatě nezraněn, hmyz dokáže snadno postrádat periferní tělní součásti. 

A dívka se na mě podívala a řekla: Takhle dopadne každý, koho zachraňujete?

Když jsem se probudil, sen jsem si honem zapsal. A pak jsem se pokusil představit si rozhovor s psychiatrem, psychoterapeutem či vykladačem snů:

– Co jste naposled spatřil před usnutím?

– Červenou dřevěnou tužku.

– Co tesařík, červený tesařík?

– To je můj docela oblíbený brouček, tesařík dubový, těch míváme ve světnici u okna plno, když se na konci zimy líhnou ze dřeva, co přineseme na topení. Ale tenhle byl větší.

– Jaké měl uši?

– Takové jako oslík.

– Oslík?

– Včera odpoledne jsem se s oslem potkal tváří v tvář, teda s oslicí Boženkou.

– Máte rád lidi?

– Celkem ano.

– A zvířata? Hmyz?  Zachraňujete je, když si myslíte, že jsou v problémech?

– Ano, třeba topící se včely, ale i vosy… Pavouky mám rád…

– A dívky?

– Poslyšte, jestli narážíte na tu ze snu, tak to nebyla dívka, ale mladá žena, kterou jsem viděl u stolu v restauraci s takovým starým… vypadal jako mrzout. Bylo mi jí líto.

– A co vám řekla ta snová, cítíte, že to pro vás může mít nějaký význam? Nějaké poslání?

– Připomíná mi to styl mé ženy.

V ten moment se podívám na mou věrnou posluchačku, kočku. Upřeně na mě hledí, ale co to? Ona se směje. Ona se mi směje!

Nejspíš ještě musím dodat, že už vím, proč jsem měl v hotelovém pokoji na nočním stolku připravený blok a červenou tužku. No, přece na zapisování snů.

Josef Duben
Úvodní foto: Zdeněk Gorgoň