V bludišti

Fenomén bludiště je zřejmě starý jako lidstvo samo. Ten archetypální příběh o Labyrintu, ve kterém čeká na své oběti Mínótauros, napůl člověk a napůl zvíře, je asi jedním z prvních zaznamenaných. Mínótaura, člověka s býčí hlavou, který se narodil nevěrné královně Pasifaé, zavřel král Mínós do Labyrintu, který pro něj postavil Daidalos. A po prohrané válce s Krétou museli Athéňané krvelačného Mínótaura krmit mladými dívkami a hochy… Dost dlouho, dokud jej Théseus nezabil.  A z bludiště cestu našel jen s pomocí Ariadniny nitě.

Dávní i nedávní dobrodruzi se již mnohokrát mohli přesvědčit, že v místech, odkud je složité se dostat, může hrozit nebezpečí, třeba nebezpečná šelma, která, nemá-li možnost úniku, může vetřelce zahubit a posléze třeba i sníst. A pak také, že se nemusí podařit najít cestu zpět. Jistě, spoustu cest do podzemí provází „jen“ riziko uklouznutí, znečištění trusem vyplašených netopýrů anebo uvíznutí, ale i to může mít fatální následky.

Kdo si přeje užít si bloudění bez rizika, může navštívit speciálně zbudovaná bludiště přírodní, dají se najít v leckterých zámeckých parcích, takové menší je třeba ve Valdštejnské zahradě v Praze, kde může bloudění zpestřit setkání s pávem. Nebo zamířit k Jindřichovu Hradci do Dolní Pěny. Mezi stříhanými habry se dá pěkně bloudit. Nejhůře se prý hledá cesta z bludiště u italské Villy Pisani, kousek od obce Montagnana nedaleko Verony.

Obliba bludišť trvá a může mít i podobu papírovou, kdy se hledá cesta tužkou, nebo podobu počítačových her, tam zase pomůže myš. Ve skutečném bludišti však může být myš živá inspirací, i když většinou, pokud se vůbec ukáže, zmizí pod prvním keřem. Moc nepomohou ptáci, ti nakonec i člověka mohou tak rozptýlit, že opravdu zabloudí, což se nám jednou skoro stalo, když jsme sledovali dudka ve Florencii v Parco Boboli.

A co bludiště zrcadlová, například to s křivými zrcadly v Praze na Petříně, postavené v roce 1891? Zde to je ale jen zábava, tady se opravdu zabloudit nedá, jen se trochu smát a motat mezi zrcadly, která deformují výšku i šířku pozorovatelovu. Pokud by člověk chtěl mít jistou, že snáze trefí, mohl by se i zde inspirovat myší, ta by jistě cestu našla. Ale kdo by s sebou nosil myš? Leda tu počítačovou, ale ta by tady opravdu nepomohla.

Budování přírodních labyrintů možná předcházela úvaha znázornit, jak je mnohdy těžké se v životě orientovat, každou chvíli je člověk na křižovatce, má se dát vpravo, vlevo, nebo jít rovně? Podle čeho se řídit, čeho se chytit? Třeba s tou nití od Ariadny se sice Théseus dostal z Labyrintu ven, ale štěstí se s princeznou nedočkal, vzala si jiného a jeho čekala další a další bloudění a dobrodružství.

Aktuálně jsou u nás takovými bludišti lesy, podle značených cest se nezabloudí, to ne, ale mimo ně hrozí nebezpečí opravdového bloudění. Ne každý se dokáže orientovat, zejména když se soustředí na sběr hub, a že jich letos je. Mohu to doložit. Potkali jsme  uprostřed lesa ztracenou stařenku o holi. Že prý zabloudila a chtěla poradit, kudy k silnici. Nebyla kouzelná, jen poděkovala a už pospíchala naznačeným směrem, jen se jí berlička komíhala. Ale když pak vyšla z lesa, možná na tom byla jako ten Théseus a čekalo ji další dobrodružství, třeba jak najít zbytek rodiny.

Když jsme posléze z lesa vyšli my, jako by se po babičce země slehla. Možná, že byla trochu kouzelná, hned poté mě totiž napadlo: Když už člověk bloudí, je dobré, když najde někoho, kdo mu poradí. Ovšem mnohem lepší je vůbec nebloudit, nesejít z cesty, a tak se neztratit.

Josef Duben